Strasti nás dvou ekniha

Anotace e-knihy Strasti nás dvou:
Můj příběh stále nekončí. Svého milovaného mimoně jsem přiměl k boji se zákeřnou nemocí. Jenže se objevil nečekaný nepřítel - moje matka. Její nevraživost mě zavedla až k nehodě a náš boj totálně zbramborovatěl. Měl jsem dodávat energii nemocnému Bertovi, ale spíš jsem ji z něj čerpal. Naše láska prošla strastmi, které jsme si do té doby nedovedli ani představit, nemoc ničila nejen Bertův stav, ale i vzájemný vztah. Je možné se podívat smrti do tváře, a přesto přežít? Vyhrajeme spolu, nebo mě má láska opustí? Závěrečné pokračování novel Strasti vánočních svátků a Strasti s Bertem.

978-80-88672-25-8 Strasti nás dvou epub
978-80-88672-26-5 Strasti nás dvou mobi

cca 190 stran

Po objednání a zaplacení přijdou na Váš email dva formáty eknih: epub + mobi!

Ukázka z e-knihy Strasti nás dvou:
Když tehdy Čížek konečně odešel a nechal nás v bytě samotné, jsem na Berta provedl útok. Mačkal jsem ho v náručí a ujišťoval se, že se mi nezdá. Že jsme vše urovnali. Chápal jsem, proč mi neřekl pravdu o své nemoci, a možná jsem i rozuměl, proč se rozhodl k tak šílenému kroku držet mě od sebe dál. Snažil se mě chránit, ale zapomněl na důležitý fakt: když se dva milují, chrání jeden druhého. V té chvíli jsem byl rozhodnutý se od něj už nikdy nehnout. Dodávat mu sílu a přimět ho bojovat. Přinutit ho chtít znovu žít, protože náš život měl teprve začít.
„Maxi? Proč pláčeš?“ šeptal mi do ucha, zatímco se mnou, visícím mu kolem krku, dovrávoral až k posteli. Přitiskl jsem se blíž a nebral zřetel na možnost, že se mu pod mou vahou zřejmě špatně dýchá.
„Nepláču,“ oponoval jsem, ale zcela marně. Pokud by mě neprozradily slzy, můj hlas mě okamžitě proflákl. „Je tohle skutečnost? Nejsem zdrogovanej nějakými Lauřinými prášky? Nepřejelo mě auto a neležím na zemi a tohle není jen super haluz mýho odumírajícího mozku?“ kníkal jsem přeskakujícím hlasem a pokoušel se plně nadechnout. Chtěl jsem z něj cítit co nejvíce.
„Docela mě děsíš.“ Pohladil mě po vlasech a možná i čekal mé odtáhnutí, ale já se naopak přitulil víc, k rukám se přidaly i dolní končetiny. Seděl jsem mu v klíně a pevně ho svíral nohama kolem boků.
„Tys děsil mě. Těch pár dní jsem myslel, že umřu.“ Nemělo smysl se pokoušet zadržet slzy. Prožil jsem peklo, trpěl jsem a místy jsem umřít skutečně chtěl. Ruka na mých vlasech se zastavila, asi se odhodlával něco říct, ale já potřeboval pokračovat. „Jak jsi mě mohl takhle odstřihnout? Myslet si, že bych tě v tom nechal, jak –“
„Promiň, přestaň už plakat.“
„Nepláču,“ zavřeštěl jsem. „Já… já… šílím!“
„Mám podobnou otázku,“ zněl zvláštně. Copak i on má na krajíčku? Budeme bulet oba? Jeden druhému v náručí? „Jak jsi mi mohl věřit? Po všem, co jsem ti řekl, co jsme zažili, jak jsi mi mohl uvěřit takové hlouposti?“ Nechápavě jsem zvedl hlavu z již nepříjemně zmáčeného ramene a zahleděl se mu do zrudlých očí. „Já že tě nemiluji? Že už o tebe nestojím? Takové hlouposti. Ty jsi moje múza, dobíjíš mi baterky.“ Hladil mě po tváři a pokoušel se o úsměv.
„Pořád to tak je?“ špitl jsem.
Přikývl a po tváři se mu skutálela slza, kterou jsem propichoval pohledem. U ředkvičky, nelže a je na tom stejně podivně jako já. „Samozřejmě. Když jsi odešel a nijak ses o mě nepral, nevěřil jsem.“
On nevěřil? A co teprve já? Když mě tehdy poslal pryč a pronášel ta příšerná slova, doufal jsem v probuzení z nejhorší noční můry. „Byl jsi dost přímej. Navíc o tom, že chodíš s tím doktorem, jsem přemýšlel už dlouho.“
„Maxi, proboha!“ Kroutil hlavou a až po chvilce dodal: „Copak tys neposlouchal, když jsem ti vyznával lásku? Když jsem ti opakoval, jak důležitý pro mě jsi?“
„Chytni mě pevněji, ať vím, že se mi nezdáš,“ zaprosil jsem.
„Jestli tě stisknu víc, umačkám tě.“ Přitlačil čelo na mé. Pokud bych umřel, chtěl bych smrt v tento moment. V tomto objetí. U něj.
„Dost. Už žádné slzy.“ Spojil naše rty. Asi zamýšlel pouze uklidňující polibek, ale já si to přebral po svém. Dravostí jsem ho překvapil. Zamručel mi do pusy, a tím mě popohnal k větší lačnosti. Chtěl jsem z něj víc. Povalil jsem ho zády na postel a nepřestával v ničení nás obou. Nechtěl jsem, aby ta chvíle skončila. Odmítal jsem ho pustit, i když se mi v kapse rozezvonil telefon. Ať si volá, kdo chce, je mi to fuk. Já se právě uklidňuji a prožívám naprosté blaho.
„Maxi.“
Kroutil jsem hlavou. Ne! Nedovolím ti další slova. Narušitel se jistě brzy vzdá. Nesouhlasně jsem zamručel, protože Bert se odklonil do strany. Do změklé papriky, copak volající nechápe?! Ruší!
„Třeba je to důležité. Mám pocit, že ti zvonil, už když tady byl Čížek.“ Sáhl mi do kapsy a cpal mi neutichající přístroj před obličej.
Hej! Chlape, co vyvádíš? „Nic není důležitější než ty, pojď ke mně zpátky. Ale ne… Laura!“ Zíral jsem na jméno volajícího a pomalu se vracel nohama na zem. „Zabije mě! Nechal jsem ji zamčenou u ní v pokoji.“ Sesunul jsem se z Berta a netušil, zda se cítím hůř kvůli tomu, že jsem skutečně utnul naše tulení, nebo protože se odhodlávám zvednout své jistě velmi naštvané nejce hovor.
„Cos udělal?“
Nebylo cesty zpět. Bert se tvářil zděšeně, tudíž bychom se k mazlení asi jen tak lehce nevrátili.
„Vysvětlím později.“