Strasti s Bertem ekniha

Anotace e-knihy Strasti s Bertem:
Můj příběh pokračuje… Prožil jsem nádherné chvíle s nejúžasnějším mimoněm a nevnímal blížící se lavinu. Znamenal jsem pro něj múzu, zářivou energii, ale mé baterky se postupně vybíjely. Jako slepá mrkev jsem svým srabáctvím ničil náš vztah. Láska někdy nestačí. Mezi námi jsme nezapřeli skoro čtvrt století. Do kapusty! Jak mám nyní žít se srdcem na kousky? Jak se zbavit krásné minulosti a odehnat vzpomínky na Berta? Copak mohu vymazat nejdůležitější etapu svého života? Jsem totálně v salátu a nevím jak dál. Pokračování novely Strasti vánočních svátků.

978-80-88483-94-6 Strasti s Bertem epub
978-80-88483-95-3 Strasti s Bertem mobi

cca 196 stran

Po objednání a zaplacení přijdou na Váš email dva formáty eknih: epub + mobi

Ukázka z e-knihy Strasti s Bertem:
„Měli bychom se rozejít,“ vyřkl a trhal mé srdce na kousky. Už pár týdnů jsem si všímal změn v jeho chování, podivného jednání, které jsem si vždy nějakým způsobem vysvětlil. Má moc práce. Je toho na něj hodně…
Jako největší zbramborovatělá mrkev jsem si nalhával pohádky a bál se připustit si pravdu. Ztrácel jsem ho! Možná už od první chvíle, kdy jsem se stal nejšťastnější Růžovou zimní vílou, která dostala nejúžasnější polibek na nádherné vyhlídce, se mi začínal vzdalovat. Přiletěl mě na chvilku potěšit svou přítomností jako plachý motýl, ale i přes veškerou snahu jsem ho nezvládl zachytit. Uvěznit ho v dlaních by znamenalo polámat mu křehká křídla. Mohl jsem se akorát s krvácejícím srdcem postupně dívat, jak se ode mě vzdaluje a stále si nalhávat, jsem to já, koho si vybral, ke komu přiletěl, s kým touží trávit čas. Jenže stejně jako ten motýl i Bert se náhle vzdálil až moc a já už pro něj neznamenal lákadlo, ke kterému by se vrátil.
I přestože jsem vnímal jasné náznaky, stále jsem v náš vztah věřil. Vždyť se jednalo o nás! Rok jsme jeden po druhém tajně bolestivě toužili, a když jsme k sobě konečně našli cestu, vydal se po ní se mnou jen na pár měsíců?
Probodával mě dalšími slovy a nemilosrdně ujišťoval v mé sleposti, naivitě a hlavně hlouposti: „Nemá to smysl. Hrajeme si na něco, co nejsme, a zbytečně trápíme jeden druhého.“
„Berte, prosím, vždyť…“ slova se mi zadrhávala v krku a hlas se třásl. Tušil jsem o blížící se lavině, ale jedna má část stále popírala pravdu, držela se naděje a upírala zrak ke všemu krásnému, co jsme spolu prožili.
„Maxi. Sluníčko, my spolu nemáme budoucnost,“ šeptal, ale jeho slova ke mně nedoléhala. Zůstala viset někde v meziprostoru, protože já je k sobě nesměl vpustit. Pokud bych to udělal, možná bych jim i uvěřil a tím popřel obrovskou část sebe samotného. Tu část, která toužila pouze po něm, po jeho přítomnosti, hlasu, smíchu, dotecích.
„Chceš se rozejít proto, že jsem jí o nás pořád neřekl? Nebyl vhodnej čas, ale brzo prozradím všechno,“ sliboval jsem jako už několikrát a nechápal, proč jsem otálel. Čeho jsem se bál? Z jakého důvodu jsem se o své štěstí nepodělil? Vždyť jsem s Bertem rád. Miluji ho!
Kroutil hlavou, ale já znal pravdu, viděl jsem mu ji ve tváři. Svým zatajováním jsem mu ubližoval. Pokaždé jsem si všiml uhasínající jiskry a nic jsem s ní neprovedl. Co jsem za zesrabovatělou dýni?
„Vnímáme vztah každý jinak. Zasloužíme si oba víc.“ V očích bez jiskry, na kterou jsem byl zvyklí, se mu objevily slzy. Co jsem to provedl? Zlilkovatěl jsem nám budoucnost.
„Jestli jde o toho doktora, tak -“
„Co?“ vydechl překvapeně a stíral si z tváří stopy mého nefér jednání.
„S ním chceš bejt?“ ptal jsem se, přestože jsem pravdu znal. On o něj bojoval. Věděl jsem o jeho zájmu, přesto jsem nic nepodnikl. Ten chlap by Berta nezapíral. Dal by mu vše, co si zasloužil, nosil by ho na rukách a vykřičel o jejich štěstí do celého světa.
„Maxi, s ním mé rozhodnutí nemá nic společného.“
„Nelži!“ zaječel jsem v zoufalství. „Já o něm přece vím. Zkazil jsem to. Je ti s ním líp než se mnou?“
„A co když ano?“ špitl.
Zaúpěl jsem v bolavé agonii. Slyšet ta slova z jeho úst mě ničilo. „Udělejme dohodu.“ Setřel jsem slzy a odhodlal se ke kroku, který mě drásal, ale dopřával alespoň nějakou naději. „Neodháněj mě od sebe úplně. Dovolím ti se s ním vídat, nebudu žárlit, ale neodsouvej mě. Jsem lepší volba. Dokážu ti to. Prosím.“
„Dovolíš mi se s ním vídat? Aniž bys žárlil?“ zopakoval mou lež stejně zděšeně, jako jsem se já cítil, když jsem si připustil, co za zbrokolicovatělost jsem vyslovil.
„Jo,“ lhal jsem nám oběma. „Buď si s ním přes týden a mně dej svoje víkendy. Ukážu ti, jak moc mi na tobě záleží. Beru nás vážně. Prosím, Berte. Chci o tebe bojovat.“
„Tohle bys chtěl? Dělil by ses o mě?“ Jen představa jich dvou spolu mne ničila, ale přiměla by mě jednat. Ukázat mu, jak moc stojím o jeho pozornost, že si ji zasloužím, přinutila by mě mu ukázat mou čistou lásku. My dva patříme k sobě. „Víkendová pobavení? Ta by ti stačila?“
Nerozuměl jsem, proč plakal stejně jako já. Vždyť jsem mu právě nabídl svobodu. Možnost volby. Copak nás už naprosto odepsal?
„Nechci o tebe přijít. Miluju tě.“
„Dáváš lásku podivně najevo. Tohle není láska.“ A co to, do papriky, je? Jaký jiný cit by mě stejně silně zraňoval?
„Maxi, dost! Už jsem se rozhodl. Ve své budoucnosti tě nechci. Nechci, abys…“ odmlčel se, jako by hledal správná slova. „Trpěl,“ zašeptal spíše pro sebe.
„Trpěl? Trpím teď! Ubližuješ mi!“ ječel jsem.