Márnice ekniha

Anotace e-knihy Márnice:
Noc patří mrtvým. A Žaneta to brzy pozná na vlastní kůži. Po rozchodu jí nezůstalo nic – jen dluhy, podmínka a pocit, že se jí život rozpadá pod rukama. Když přijme práci na nočních směnách v márnici, bere ji jako poslední šanci začít znovu. Márnice. Ticho. Chlad. Těla pod prostěradly, která by se už nikdy neměla pohnout. Tak proč mají na zápěstích zvonečky? Žaneta začíná pochybovat – o sobě, o realitě, o všem, co vidí a slyší. Je to jen její mysl? Nebo si s ní pohrává někdo, kdo odmítl odejít?

počet stran: cca 200

E-kniha: Po objednání a zaplacení přijdou na Váš email dva formáty eknih: epub + mobi!

Ukázka z knihy Márnice:
Déšť se vytrvale snášel z nebe a rozmazával svět za okny tramvaje do šedé, beztvaré skvrny. Žaneta sledovala kapky, jak se líně spojují a stékají dolů, a vůbec se jí nechtělo vystupovat.
Připravovala se na všechno. Na noční směny. Na ticho. Na samotu. Jen na deštník zapomněla. Tiše si povzdychla.
Když tramvaj zastavila a dveře se s tlumeným zasyčením otevřely, natáhla si kapuci a neochotně vykročila do potemnělé ulice. Chlad jí okamžitě zalezl pod oblečení.
Budova, ke které směřovala, stála stranou od silnice. Nízká, šedá, bez jediné snahy působit přívětivě. Kdyby nevěděla, kam jde, bez váhání by ji minula. Jen malá, poškrábaná cedule u vchodu potvrzovala, že je na správném místě.
Márnice.
Na okamžik se zarazila. Ne ze strachu. Ten kupodivu nepřišel. Místo něj ji zaplavil zvláštní, nepříjemný pocit — jako by bylo vlastně správné se bát. Jako by tělo vědělo něco, co si její mysl odmítala připustit.
Každý normální člověk by se v podobné situaci otočil a odešel. Ale ona si jen upravila popruh tašky na rameni a klidně sáhla po klice.

Když otevřela dveře, zacinkal jí nad hlavou drobný zvoneček. Automaticky k němu zvedla hlavu. Usmála se, připadal jí roztomilý.
Zatlačila dveře zpátky a zvonek se rozezněl znovu, tentokrát o něco hlasitěji. Ten zvuk se zvláštně rozlehl prostorem.
A pak… ticho. Déšť zůstal venku. Jeho bubnování jako lusknutím prstů ustalo.
Uvnitř budovy bylo oproti říjnovému sychravému počasí příjemné teplo. A sucho. A až nepřirozený klid.
Žaneta se zhluboka nadechla. Vzduch v hale byl prosycený ostrým odérem dezinfekce a něčím dalším, těžším, možná nasládlým? Nedokázala to pojmenovat a možná ani nechtěla.
„Vy jste ta nová?“ ozvalo se odněkud.
Žaneta sebou trhla. Začala se rozhlížet. Prostorná hala vracela zvuk s podivnou ozvěnou, která slova natahovala a deformovala.
Pak ho uviděla. Muže v předdůchodovém věku, stojícího ve dveřích na konci chodby. Neusmíval se. Ale ani nepůsobil nepřátelsky. Spíš… unaveně. Jako někdo, koho už nic nepřekvapí.
Vydala se k němu.
„A-ano,“ zakoktala se. „Noční směny.“
Muž si ji přejel očima od hlavy až k botám a pohrdavě a s jakýmsi úšklebkem ve tváři zavrtěl hlavou.
Žaneta si v duchu odfrkla. Dědek jeden plesnivej!
Muž sklonil hlavu a podíval se na hodinky.
„Příště přijďte o pár minut dřív,“ řekl přísně. „Za chvíli mi končí směna.“
Žaneta přikývla.
„Dobře. Omlouvám se…“
Znovu si ji začal prohlížet, jako by si ji potřeboval někam zařadit. Nebo možná jen přemýšlel, zda je na danou pozici vhodnou kandidátkou? Pak krátce kývl hlavou.
„Pojďte za mnou!“ Rukou naznačil, aby ho následovala. „Ukážu vám, co a jak.“
Žaneta se držela dva kroky za ním. Tíživá atmosféra prostoru se jí lepila na kůži a nutila ji mluvit. Říct cokoliv, jen aby přehlušila všudypřítomné ticho.
„Ten zvonek u vchodu je roztomilý,“ poznamenala. Otočila se, aby se podívala ke vchodu, ale už ke dveřím nedohlédla.
Muž se zastavil. Skoro do něj narazila. Pomalu se k ní otočil.
„Slečno,“ řekl vážně, „věřte mi, že ten zvonek je všechno, jen ne roztomilej.“ Na okamžik se odmlčel. V očích se mu na zlomek vteřiny mihlo něco, co nedokázala úplně přečíst. „Vlastně vůbec nechápu, proč ho už dávno neodmontovali…“
Odepnul si svazek klíčů z opasku. Aniž by se díval, nahmatal správný klíč a zasunul ho do zámku. Kovové panty při otevření tiše zaskřípaly.
Žaneta očekávala kancelář. Místo ní se ale před nimi rozprostřela chodba. Úzká. Stísněná.
Zářivky na stropě problikávaly, jako by váhaly, jestli mají dál svítit. Každý jejich krok se rozléhal ozvěnou.