Zasněžené hory ekniha

Anotace eknihy Zasněžené hory:
Sophie se s rodiči nastěhuje do starého zpustlého domu v malém městečku ve Švýcarsku. V dosud neznámém prostředí se jí stane útěchou nalezená skříňka se starými dopisy. Romantickými texty je doslova okouzlena. Začne se zajímat o lidi, kteří si je psali. V pátrání jí pomáhá milý Josh, se kterým se zde seznámí. Co když mají dopisy daleko hlubší a propletenější zájem? Možná není náhoda, že je našla právě ona...

ISBN 978-80-88483-12-0 (epub)
ISBN 978-80-88483-13-7 (mobi)
 
počet stran: 144

Po objednání a zaplacení přijdou na Váš email dva formáty eknih: epub + mobi

Ukázka z e-knihy Zasněžené hory:
ÚVOD

Drahý Johne,

až se začtete do těchto řádků, budu již zřejmě na cestě za oceán. Nemohla jsem Vám o svém plánu říct dříve. Nešlo to. Nedostávalo se mi sil k vysvětlování svého rozhodnutí, a ani nyní nejsem úplně schopna popsat nutkání, které mě neustále vede. Musím pryč. Daleko. Tak daleko, abych na Vás zapomněla. Nemějte mi moje činy za zlé. Stále Vás miluji, ale nemohu Vám být déle nablízku. Opatrujte se a zkuste na mě myslet v dobrém.

S láskou a úctou,
Sophie

Již snad posté se Sophie pročítala dopisem pro Johna. Dopsala jej skoro před hodinou, ale nemohla se od něj vůbec odtrhnout. Působí jako z nějakého románu, pomyslela si.
Vždycky vnímala určitou část sebe za silně poetickou. Ukrývala ve svém nitru cosi tajemného, mnohdy jen stěží pochopitelného. A John ji v tomto ohledu skutečně rozuměl. S ním mohla svou kreativní duši nechávat naplno otevřenou.
Často si spolu hrávali na pár, pocházející z dob dávno minulých. Bavilo je to! A zdvořilostní vykání jejich hrám dodávalo ten správný náboj a šarm.

„Sophie! Už musíme jet!“ vytrhla ji matka z hlubokého rozjímání. Leknutím sebou trhla.
„Ještě momentík, mami. Jen si tady něco dopíšu a hned běžím dolů!“
Vložila dopisní papír do obálky a přidala k ostatním věcem v kabelce. Naposledy se rozhlédla po pokoji, který jí dělal společnost celých osmnáct let. Pak pomalu sešla dvojité schody do haly za rodiči. Ti právě nakládali nábytek a bedny s různými věcmi do stěhovacího vozu.
„Vezmi tyhle krabice a odnes je do auta!“ zapojila ji matka, jakmile ji zahlédla u schodiště. „A trochu sebou hejbni! Už teď jsme ve skluzu!“ popoháněla ji. „Zítra v tuto dobu si máme přebírat klíče od nového domu a my jsme ještě tady! Snad to stihneme aspoň na to letiště!“ strachovala se a nervózně běhala sem a tam.
„A proč se vlastně musíme stěhovat? Vždyť nám tady bylo přece dobře, nebo ne?“ poznamenala Sophie. Reakce obou rodičů jí však záhy připomněly, že o tomto se již nehodlají bavit.
Raději se proto na nic dalšího neptala. Popadla bedny a poslušně je skládala do vozu.

Po dvou hodinách měli konečně sbaleno. Naposledy zamkli dům, klíče vhodili do schránky a vydali se vstříc absolutnímu neznámu. Jak míjeli známé ulice, obchody a domy sousedů, začalo Sophii docházet, kolik toho za sebou nechává. Všechny přátele, školu, dokonce i Johna. Bylo jí ho najednou trochu líto.
„Můžeme někde zastavit? Potřebuju poslat dopis!“ Vzpomněla si, že má psaní pořád v kabelce.
„Teď už to nestihneme. Jedeme akorát na čas!“ odvětil otec a nesouhlasně kroutil hlavou. Sophii přemohla drobná panika. Měla přece naplánováno, že se s ním rozejde, než vzlétnou. Potřebovala přetnout všechny mosty. A ten s Johnem obzvlášť. Chtěla dorazit do nového bydliště svobodná.
Vytáhla mobil a zbaběle si zablokovala jeho číslo. A účet na Facebooku pro jistotu také. Bylo jí z toho všelijak, ale udělat to zkrátka musela.
Když přijeli na letiště, nechali se odbavit a nastoupili do letadla. Hned, jak si dopnuli pásy, objevila se letuška a začala všechny poučovat o zásadách bezpečného letu. Sophie pocítila lehkou nervozitu.
Asi za deset minut se letadlo jemně rozhoupalo a postupně začalo nabírat rychlost ke vzlétnutí. Byl to pro ni hodně divný pocit. Zejména, když se najednou odlepili od země. Křečovitě se držela sedadla.
Když se po chvíli zklidnila a znovu uvolnila, pozorovala okénkem stoupání. Zanedlouho se dostali až nad mraky. Pohled na ně ji nečekaně uchvátil. Pozorovala je možná hodinu, než se jí únavou zavřely oči.
Po několika hodinách ji probudil další dosud nepoznaný pocit. Letadlo se naklonilo a začalo pozvolna klesat. Sophie vyhlédla z okénka. Podívanou, jakou jí nabídl pohled po proplutí mraky, z ní veškeré obavy a stres rázem tiše odpluly. Nalepila se na sklo a rozhlížela se do všech stran. Byl to pro ni neuvěřitelný zážitek.
Pod mraky se tyčily obrovské na vrcholcích celoročně zasněžené hory. V údolích pak překrásná příroda a blankytně modrá jezera. Jako by přiletěli do nějaké zapomenuté krajiny.
Když letadlo dosedlo, jeden po druhém se postupně soukali ven. Sophie se cítila nervózní a vzrušená zároveň. První dojmy pro ni byly naprosto velkolepé. Začala se hned těšit i na svůj nový domov.
Taxíkem k němu jeli přibližně hodinu. Cestou si prohlíželi místní krajinu a město jako takové.
„Neztratila jsi náhodou řeč?“ dobíral si Sophii otec. Usmála se na něj.
„Ha-ha. Ne, neztratila. Jen se nemohu nějak nabažit!“ odpověděla natěšeně.
„Jsem rád, že tě švýcarská krajina takhle nadchla!“
„To ano, nadchla a moc. Nikdy jsem nic tak krásného neviděla.“
Se zájmem si prohlížela domky ve všech ulicích, kterými projeli. Do jednoho působily jako vystřižené ze stylového časopisu. Zvědavost ji nenechávala vůbec klidnou. Který z nich asi bude tím jejich? Jejich novým domovem. Zavřela oči a představovala si vilku s velkými okny a zahradou, plnou pestrobarevných okrasných stromů a květin.