Černý sněhulák

Anotace Černý sněhulák:
Kdysi to byla jen hra. Pět dětí, starý kus potrhaného papíru a několik vět, které slibovaly splnění přání. Stačilo je přečíst nahlas… a počkat. Nic se tehdy nestalo. Aspoň si to mysleli. Čas plynul. Vzpomínky vybledly. Životy se rozešly. A pak, po dvaceti letech, se znovu setkávají. Na třídním srazu se dozvídají, že jeden z nich skončil v psychiatrické léčebně. Ztracený, zlomený… uvězněný ve vlastním přání, které se začalo plnit až příliš pozdě — a úplně jinak, než si kdysi představoval. Co byla ta hra zač? Odkud se vzala? A proč mají všichni pocit, že něco přehlédli? S každým krokem blíž k pravdě se vrací i něco dalšího. Něco, co nedává smysl. Něco, co se nemělo objevit, a přesto to tam vždycky bylo. Možná je to jen vzpomínka. Možná jen výplod mysli. A možná se na ně celou tu dobu někdo dívá. Některá přání se neplní. Prostě si pro vás přijdou.

ISBN 978-80-88516-24-8 Černý sněhulák epub
ISBN 978-80-88516-25-5 Černý sněhulák mobi

počet stran: cca 210

E-kniha: Po objednání a zaplacení přijdou na Váš email dva formáty eknih: epub + mobi!

Ukázka z eknihy Černý sněhulák:

2002, současnost, červen – školní sraz po dvaceti letech
Malé městečko se svým čtvercovým náměstím působilo v podvečerním šeru téměř jako ze starého filmu. Barokní kašna uprostřed tiše zurčela, jako by vyprávěla příběhy všech, kdo se kolem ní kdy zastavili. Letité lípy, jejichž koruny pamatovaly víc lidských osudů, než by kdo čekal, ševelily ve vlahém červnovém vzduchu.
Restaurace naproti radnici, ozdobená rozsvícenými poutači a křiklavými neony, se tvářila, jako by chtěla zaujmout za každou cenu. Její čerstvě zrekonstruovaná fasáda přitahovala pozornost a působila o něco sebevědoměji, než by se na malé město slušelo.
Za těžkými dubovými dveřmi se ukrývalo světlo, teplo a tlumený šum hlasů, které návštěvníka objalo, sotva vešel.
Dveře se s hlubokým vrznutím otevřely dokořán a vpustily dovnitř několik nově příchozích. Ale nebyli to žádní turisté, jak by se nechalo předvídat. Dnes přicházela paměť samotného města. Bývalí spolužáci, kteří spolu před dvaceti lety sedávali v lavicích...
Nyní natahovali krky, po očku se rozhlíželi, hledali známé rysy ve tvářích, které čas pomalu obrousil, ale vzpomínka ještě nevygumovala.
Usadili se do řady pečlivě vyrovnaných, ručně vyřezávaných židlí. Dřevo se pod jejich vahou tiše ozvalo, jako by vítalo staré známé. V interiéru, přetékajícím snahou působit elegantně, se každý cítil zvláštně důležitě. Nebo možná jen nervózně. Místnost dýchala nepřiznaným očekáváním.
Na stole čekaly štíhlé skleničky s pravým šampaňským. Třpytilo se v nich světlo a drobné bublinky prudce stoupaly k hladině, jako by se nemohly dočkat, až je někdo osvobodí. Hosté po sklenkách sahali skoro současně, mechanicky, ale s jistou dávkou slavnostní opatrnosti. Zaslechli tiché cinknutí. Všichni se otočili.
V čele stolu stála paní Jaroslava Dvořáková, jejich bývalá učitelka českého jazyka a přírodopisu. Vlasy měla stočené do pečlivého drdolu, jako by se během let nezměnila ani o píď, a přitom se v jejích očích zračilo něco, co dříve neviděli, možná melancholie, možná hrdost. Možná obojí.
„Tak vás tady všechny srdečně vítám,“ začala. Její hlas byl trochu měkčí, než si pamatovali. „Jsem moc ráda, že jsme se sešli v tak hojném počtu.“
Zazněl potlesk, ještě trochu nejistý. Pak ticho. A v něm nepatrné pnutí. Setkání po dvaceti letech bylo zvláštní směsicí dojetí, trapnosti a zvědavosti. Vzájemné hledání známých tváří a jejich automatické porovnávání se vzpomínkami. Každému hlavou probíhalo něco jiného: Jak se změnila! To je on? On takhle zestárl? A sakra, to jsem já tak přibrala?
Skoro čtyřicítka bývalých spolužáků tříd 9.A a 9.B seděla kolem dlouhého, bohatě prostřeného stolu, jako by znovu tvořila jeden celek. A přesto bylo mezi nimi dvacet let vzdálenosti.
Známá parta — Tereza, Filip, Martina a Ondra — se po proslovu nenápadně přesunula ke stolku bokem. Chyběl Jenda. Jeho prázdné místo jako by viselo ve vzduchu.
„Tak co, bando?“ začal Ondra s úsměvem. „Jak se vám daří?“
„Ale jo… jde to,“ odpověděla Martina. Její tón byl však příliš tichý, neurčitý. V jejích očích se něco mihlo. Únava? Nebo snad smutek?
„To zní, jako že spíš nejde,“ uchechtl se Filip. Ondra ho pobaveně plácl po zádech, ale dosednutí jeho ruky bylo trochu prudší, než by mělo. Možná i v něm hlodalo napětí.
„A ty, brachu? Pořád roznášíš pivko u toho vydřiducha?“ dodal Ondra žertem, který ale k Filipovi doběhl spíš jako urážka.
Filipův úsměv okamžitě zhasl. Tvrdě, stroze odsekl: „Jo.“ A hned do sebe vyklopil celou skleničku, jako by tím chtěl spolknout i svou nelibost.
„To bylo na přípitek, vole,“ napomenula ho Tereza, napůl pobaveně, napůl naštvaně.
„A ty mi taky můžeš…,“ vyjel na ni Filip ostřeji, než bylo nutné. Alkohol už začínal ovlivňovat jeho tón.
Martina si povzdechla. „V klidu, jo? Jsme tu kvůli vzpomínkám.“ Rozhlédla se kolem. „Škoda, že tu není Jenda.“ Při vyslovení jeho jména jí ztichl hlas. „Mluvil s ním někdo?“
Všichni zavrtěli hlavou. Chvíli se dívali do stolu.
Obsluha mezitím dolévala skleničky. Filip sledoval servírku jako lovec svou kořist. Daleko víc, než ona ho však zajímaly láhve, které slečna držela v rukou. Když totiž dorazila k jejich stolku, vytrhl Filip jednu láhev z její ruky a nalil si do své skleničky až po okraj. Servírka po něm střelila pohledem, ostrým, chladným, profesionálním. On si jí ale nevšímal.
Jakmile doplnil svou sklenku, snažil se dolít i Martině, ale ta překryla vršek skleničky dlaní. „Jsem tady autem,“ vysvětlila.
Filip láhev servírce nevrátil. „Necháme si ji tu,“ rozhodl. Jeho tón měl v sobě cosi nebezpečně panovačného.
„Tento stůl ale není určený pro vaši skupinu,“ upozornila ho servírka klidně, ale s ledovým podtónem.
„Promiňte,“ vyhrkla Tereza a okamžitě vstala, jako by cítila potřebu napravit Filipovu neomalenost. Martina ji rychle podpořila úsměvem, který servírka opětovala. Filip mezitím upil přímo z láhve, čímž přestával maskovat svou frustraci i vnitřní prázdnotu.
„Docela pěkná baba, co?“ utrousil. Ale jeho hlas zněl už trochu rozvláčně, hruběji. Nikdo nereagoval.
Trapnost by mohla pokojně růst dál, kdyby ji nerozetnul hlas učitele tělocviku, Romana Kánského, který se k nim donesl od hlavního stolu.
„Tak si to dneska pořádně užijme!“ burácel s nakažlivým nadšením, a pak se téměř stydlivě uklonil směrem k výčepu. „A za dalších dvacet let už asi bez nás dvou, co, Jaruš?“ dodal tišeji s úšklebkem.
Někteří se smíchu neubránili. Jiní se raději tvářili, že nic neslyšeli.
„Škoda, že tu není Jenda…“ povzdychla si znovu Tereza. Její hlas tentokrát zazněl měkce, jako by se dotýkala něčeho bolestivého.
Ondra se náhle uchechtl.
„Co je?“ zeptala se Martina.
„Jen mě napadlo… vzpomínáte, jak při tom závěrečném výletu přišel pozdě na bus?“ oči mu pobaveně zajiskřily.
„Jasně! Dvořáková z něj tenkrát šílela,“ smála se Martina.
„A všechno kvůli žrádlu,“ dodal Filip. Sáhl po láhvi, ale ta už byla prázdná. Prudce s ní bouchl o stůl. Nikdo si toho ale tentokrát nevšímal. Ostatní se smáli a vzpomínali. Jen Filip zůstával uvězněný mezi žízní, vztekem a stínem něčeho, co se neříká nahlas.
A někde mezi smíchem a šampaňským se nad nimi vznášelo jméno spolužáka, který chyběl. Jenda.