I když se neznáme 1. díl ekniha

Anotace eknihy I když se neznáme, 1. díl:
Někde za hranou ticha, tam, kde se sny rozplývají dřív, než se narodí, existují světy tolik podobné tomu našemu, že je téměř nemožné je od sebe rozeznat. A přece jsou si navzájem vzdálené jako úsvit a soumrak. Stačí okamžik, nevyřčené slovo nebo jiný úhel pohledu, a osud se vydá cestou, která je přesným protikladem té, již člověk předvídá a kterou si je schopen uvědomit.
Lucie a Miluška. Sestry, které nikdy neměly možnost jedna druhou obejmout. Každá vyrůstala v jiném světě, v jiné písni času, a přesto — někde v hloubi toho, co nelze uchopit a ani logicky vysvětlit, se jejich příběhy začaly neviditelnou nití propojovat. Jako by jejich duše byly zrcadlovým odrazem jediné melodie, rozdělené při prvním nádechu světa. A když se mezi těmito světy objevily první trhliny, neozval se křik, jen tiché šeptání. A s ním přišly otázky, jež nesou tíhu staletí. Jak tenká je hranice mezi tím, co je… a co mohlo být? A co se stane, když se oba příběhy propletou v jeden?

ISBN 978-80-88672-97-5 I když se neznáme epub
ISBN 978-80-88672-98-2 I když se neznáme mobi

počet stran: cca XX

Po objednání a zaplacení přijdou na Váš email dva formáty eknih: epub + mobi!

Ukázka z knihy I když se neznáme, 1. díl:
Předmluva
2002, srpen–září

Léto pozvolna končilo a srpen předal pomyslnou štafetu dalšímu měsíci v pořadí, září. Babí léto, které navázalo na teplé počasí letních dní, dopřávalo ještě několik příjemných dní ve slunečném opojení. Ne však každý se mohl z takto pěkného raného podzimu radovat. Některým naopak budou první zářijové dny roku 2002 navždy připomínat těžkou zkoušku… Zkoušku, na kterou se nebylo možné jakkoli dopředu připravit.

1

„Jestli se umíte modlit, tak se modlete,“ doporučoval primář dětského oddělení Bartoš rodičům malé Lucinky. „Pokud s modlitbami nemáte žádné zkušenosti, možná byste si je měli co nejrychleji osvojit,“ dodal striktně.
Jeho rady působily poněkud nelidsky, ale on už se za svá dlouhá léta působení v místní nemocnici naučil brát život takový, jaký je. S pozitivními a bohužel občas i těmi negativními dopady.
„Myslíte si, pane primáři, že se naše holčička uzdraví?“
Lucie visela očima na jeho rtech a snažila se dřív, než stihl cokoliv říct, najít sebemenší náznak naděje. Něco, co by jí dodalo sil. Za pár posledních dní už se cítila neuvěřitelně vyčerpaně.
Vidět své půlroční dítě, naprosto neznalé světa, človíčka, který poznal maximálně prostory bytu, v němž žije s rodiči a něco málo z okolí kočárku, když jedou s maminkou na procházku, vidět ho teď spící na nemocničním lůžku pro kojence, napojené na různé přístroje a se zavedeným kyslíkem proudícím v tenkých hadičkách z nosíku rovnou do plic, je horší než ta nejšílenější a nejstrašidelnější noční můra, jaká se kdy člověku může zdát.
Tohle přece ještě nebyl žádný život. Nestihla se vlastně ani pořádně rozkoukat a už musí čelit zkušenosti, na kterou vzhledem ke svému věku nemá žádných znalostí, schopností a zbraní. Nerozumí, co se děje a proč?
A proto oddaná napospas svému osudu jen čeká, zda se o ni všichni ti velcí lidé kolem postarají. Jestli jí pomohou.

Její poslední výsledky, s nimiž primář Bartoš ráno seznámil rodiče, bohužel nebyly příliš pozitivní. Přesto se Lucie s Tomášem drželi myšlenky, že tak malé dítě, donedávna zcela zdravé, vitální a neuvěřitelně šikovné a hravé, by si přece Bůh k sobě nebral. Proč by to dělal? Nedávalo by to vůbec žádný smysl.
„Je mi to moc líto, ale v případě Lucinky pomůže snad už jenom zázrak,“ zaznělo z úst primáře.
Kdyby radši mlčel, pomyslela si rozhořčeně Lucie. Upřímnost ano, ale trochu přiměřeně, pokračovala v úvahách.
Sledovala, jak se sklání k postýlce a opatrně hladí Lucinku po hlavičce. Pak cestou ke dveřím, k nimž následně zamířil, ještě poplácal Tomáše po rameni.
„Držte se!“ šeptl. Nato si odkašlal, jelikož mu přeskočil hlas. „A raději se připravte na nejhorší,“ dodal. Prošel dveřmi pokoje a ztratil se na chodbě.
Lucie by jej v ten moment nejraději propíchla očima, kdyby to uměla.