Bláznivá cesta za snem ekniha

Anotace e-knihy Bláznivá cesta za snem:
Alice vyráží na dovolenou se svým tajným přítelem. Oba mají jasný záměr i daný cíl cesty. Jenže představy naberou již s nasednutím do vlaku trochu jiný směr a od první chvíle probíhá vše jinak. Nemalý zádrhel nastane, když Alice potká ve vlaku neznámého otravného muže, s nímž nedobrovolně tráví cestu. Aby toho nebylo málo, veškeré plány se hroutí po příjezdu na místo setkání.

978-80-88483-80-9 Bláznivá cesta za snem epub
978-80-88483-81-6 Bláznivá cesta za snem mobi

cca 304 stran

Po objednání a zaplacení přijdou na Váš email dva formáty eknih: epub + mobi

Ukázka z e-knihy Bláznivá cesta za snem:
Na nástupiště dofuním pouze s minutovým předstihem, až mě napadne, jestli nejde o znamení, že výlet do dáli za cizím mužským, není zase tak dobrý nápad. Zároveň se musím pochválit za výběr outfitu, protože lehké květované šaty, svůdně odhalující ramena, nebyly v dnešním parném dni špatná volba.
Vzdát cestu na poslední chvíli nepřicházelo v úvahu, protože tajný přítel už nejspíš čeká na letišti, nebo je možná už v letadle. Přílet potvrzoval jen co ráno vypleštil očiska, což bylo někdy po páté. Prý vůbec nemohl dospat.
Občas mě napadá, zda to s těmi zdvořilostmi nepřehání. Jako kdyby nestačilo, že jsem o patnáct let starší. Potom si připadám jako stará babka, které má neustále potřebu vyjadřovat přemrštěnou úctu. V kontaktu jsme něco přes půl roku, ale mimo pár výjimek lze říci, že si zřejmě stále vykáme. Taky je zde možnost, že jazyková bariéra dělá zkrátka svoje. Pravdou je, že kdykoli přišla zpráva v češtině, vždy šlo o vykání. Znělo to vážně příšerně, tak nějak cize, až mi mnohdy z odtažitosti naskakovala husí kůže. Zmínka o návštěvě byla mimořádná chvilka, kdy srdce zaplesalo, nad tím přívalem emocí.
Proto také trnu z osobního setkání. Třeba si občasnou vřelost pouze špatně vykládám a naše online sympatie počínaje prvním osobním setkáním pohasnou, jako když člověk chrstne kýbl s vodou do rozpáleného ohniště. Nažhavenost může být pořád jen předstíraná. Jojo, i tato možnost je stále ve hře.
Nemůžu ani uvěřit, jak jsem vzplála kvůli jednomu zajíci, který nemá ještě ani třicet. Už proto přede všemi mlčím, jinak bych byla jistojistě prohlášena za nesvéprávnou. Tolik riskuju. A proč vlastně? Vážně nad tím racionálně přemýšlím až v momentě, kdy mířím na místo činu? Trochu pozdě. Na okamžik totiž zvažuju vystoupit na další zastávce. Jenže když juknu jedním okem na mobil, jestli mi pan dokonalý náhodou nepsal, přiletí na Messenger fotka z letištní haly. Panebože! On to myslel vážně. Ne, už není cesta zpátky. Dneska k tomu dojde. Setkáme se a pak… Spolu možná opravdu strávíme dva týdny.
Taky je zde ta možnost rozčarování. V tomto případě není nic snazšího než si potřást ploutví, v poklidu popřát protějšku šťastnou zpáteční cestu a bye bye. V ten moment je jistou volbou Janča. Jistě bude u vytržení, že jí tam zkejsnu dva týdny. Odjezd domů pokládám za nerealizovatelný. Vzbudila bych podezření. Leda vymyslet nějakou nezpochybnitelnou záminku. Pád letadla do centra Prahy, který tají za účelem nevyvolat paniku, či tak cosi. Taky by mohla nastat epidemie moru, protože covid už by neprošel, anebo přílet mimozemské civilizace. Zmíněné katastrofické scénáře by zajisté byly dostatečným důvodem k okamžitému návratu, přičemž zní natolik věrohodně, že nelze vzbudit špetičku pochybností. Jo, mám to promyšlené. Přijedu na nádraží, potřeseme si rukou a štandopéde zpátky.
„Máte tady volno?“ zajímá chlapa, který zcela nepozorovaně otevřel dveře kupé. Právě koukám do mobilu a nervozitou div neprorazím displej, natož sledovat dění kolem. Dle volnočasového outfitu a batohu na zádech půjde nejspíš o trampa.
„Vlastně… Copak nemáte místenku?“
„Jistěže mám, akorát jinam. Teď tam přišla rodinka s dětmi. Dělají strašný kravál.“
„A co já s tím?“
„Rád bych chvilku klidu. Nikdo tady není,“ ukáže prstem na prázdná místa.
„Pak si poslužte.“
Nejradši bych frajera poslala do háje, protože kupé jsem si vybírala záměrně tak, ať trávím celou cestu sama. Právě při dnešku je vlak poměrně prázdný až do Prahy. Co mě čílí tím víc, týpek si sedne přímo naproti. Snažím se ho ignorovat, přesto na sobě cítím intenzivní zírání.
Něco mi na něm nesedí. Na klidu nepřidá ani tíživý pocit z jeho přítomnosti. Šestý smysl pracuje na plné obrátky. Když mu pohlédnu do tváře, naše oči se střetnou. Neznámý chlápek je má zelené, s příměsí hnědého žíhání. Hodně výrazné, stejně jako ON. Přesně takové, na něž člověk jen tak nezapomene. Všimnu si i sotva znatelné jizvy na pravém spánku. Vzájemný pohled trvá nepřirozeně dlouho. Nejvíc mě irituje, jak vtíravá hypnotizace podněcuje silné pohnutí mysli. Jako kdyby mě ten chlap rentgenoval, nahlížel do duše. Slídil po mých touhách, snech, věděl, jak jsem uvnitř strnulá strachy. Ač je v obličeji vcelku hezký, při pohledu na něj převažují negativní emoce.