Jen tři hodiny ekniha

Anotace knihy Jen tři hodiny:
Když devatenáctiletý Brian zjistí, že ho přítelkyně podvádí, jejich vztah ukončí. S kamarády odjede na dovolenou do Tater, kde si hodlá pročistit hlavu a dát si od holek na čas pauzu. Jenže jedno letní setkání změní úplně všechno. Poznává Tamy, která do hor přijela se svou rodinou a nejlepší kamarádkou Miou. Během jednoho týdne se Brian snaží o sblížení, ale nejde o snadnou záležitost. A když se mu to konečně podaří, dovolená končí. Přesto mezi nimi vznikne pevnější pouto, než oba čekali. Zamilovali se do sebe, ovšem okolnosti je od sebe rozdělí. Uplynou čtyři roky, než se Brian rozhodne Tamy znovu potkat…

ISBN 978-80-88516-38-5 Jen tři hodiny epub
ISBN 978-80-88516-39-2 Jen tři hodiny mobi

počet stran: cca 400

E-kniha: Po objednání a zaplacení přijdou na Váš email dva formáty eknih: epub + mobi!

Ukázka z knihy Jen tři hodiny:

TAMY
O dva týdny později (měsíc po dovolené)

sobota 14. září
Uběhl celý měsíc a od Briana jsem stále nedostala žádné psaní ani zprávu. Připadám si, jako bych pro něj nic neznamenala. Byl přece jeho nápad vyměňovat si adresy. To on mi chtěl velice psát. Tak proč mi doprčic nenapíše? Ležím na posteli a prohlížím si naši společnou fotku stejně jako každý den celý měsíc. Prsty přejedu po známé cestě přes nos mezi jeho krásnýma očima až ke rtům. Nejradši bych mu napsala sama, ale pevně se držím své zásady, že první nezačnu.
Takhle přežívat se nedá. Musím se konečně vzpamatovat a začít myslet i na něco jiného. Třeba na dnešní výlet s Markem. Během týdne mi psal, aby se ujistil, jestli naše plány pořád platí, takže je nejspíš natěšenej.

První dva týdny ve škole jen opakujeme látku z loňska a učitelé nás pomalu začínají připravovat na maturitu. Neustále o ní mluví a postupně nám rozdávají osnovy. S Miou chodíme na podnikatelku a náš hlavní obor je ekonomie a účetnictví. Holt záhul.
Po škole spolu trávíme téměř každý den, takže v tomhle se nic nezměnilo. Jen ji trápí, jak si v jednom kuse stěžuju, že mi Brian nepíše. Dokonce mi navrhla, ať si někoho najdu a postupně na něj zapomenu. Možná má pravdu. Ale do ničeho se nutit nebudu.
Obléknu se a zalezu do koupelny vyčistit si zuby, učesat se a namalovat. V pokojíčku vládne na můj vkus až moc velký pořádek. Od té doby, co jsem si po dovolené uklidila, se ho snažím udržovat. Občas se hadry nahromadí, ale většinou je do dvou dnů zvládnu poskládat do skříně, kam patří. Snažím se.
Po obědě jsem nachystaná na dnešní výlet. Nakonec jsme se s Markem domluvili na výšlap k nedaleké rozhledně. V kuchyni hodím do batohu láhev s vodou, sušenky a oplatky.
„Jeďte opatrně!“ připomene mi máma.
„Neboj,“ usměju se, dám jí pusu na tvář a vyjdu ven. Před barákem už čeká Marek ve svým fáru.
„Čau,“ pozdravím ho, když se usadím na místo spolujezdce.
„Ahoj,“ odpoví a dá mi pusu. Nijak to nekomentuju, nicméně překvapená jsem.
„Připravená na výlet?“ zeptá se.
„Jasný, jedem!“
Nejsem nijak nervózní, jenže s Markem jsem ještě nikam sama nejela a je pravda, že se trošku obávám, jak celý den bude probíhat. Na druhou stranu se s ním cítím fajn, takže by nemusela nastat žádná katastrofa.
Po cestě pouštíme hudbu a rozebíráme školu. Jízda je příjemná a uteče rychleji, než bych čekala. Zastavíme u lesa na vyhrazené parkovací ploše, kde už pár aut stojí. Naštěstí jich není moc, což naznačuje, že by na rozhledně nemuselo být narváno. Nasadím batoh a všimnu si, že Marek nese taky jeden. Jen o dost větší než ten můj.
„Co tajnýho skrýváš ve svém báglu?“ přemůže mě nakonec zvědavost.
„Všechno potřebný,“ odbyde mě s úsměvem.
„Vražedné nástroje,“ odfrknu si spíš pro sebe.
Zasměje se, chytne mě za ruku a zamíří k lesní cestě vedoucí k rozhledně.
„Neříkal jsi náhodou, že je tahle akce čistě kamarádská?“
„A?“
„Držíš mě za ruku.“
„Jen aby ses mi neztratila.“
„Ha ha, vtipný,“ utrousím, ruku však nestáhnu. Je to příjemný. Je na něm vidět, že když něco chce, jde si za tím a názory druhých jsou mu ukradený.
Cesta nahoru nebyla náročná. Sice krapet delší, přesto se šlo krásně. Na vyhlídce pod rozhlednou je nádherně. Slunce svítí, je teplo a výhled dechberoucí.
Posadíme se na lavičku a chvíli mlčky pozorujeme údolí pod námi. Vytáhnu mobil a vyblejsknu pár fotek krajiny i Marka. Ten mi ho pak vezme z ruky a vyfotí párkrát mě a nás dva spolu.
„Pojď, vylezeme nahoru. Teď tam nikdo není,“ navrhne a pokyne směrem k rozhledně. Opět mě vezme za ruku, ale jakmile přijdeme ke schodům, musí ji pustit. Jsou totiž docela úzké.
„Běž první,“ vybídne mě.
„Abys mi mohl očumovat zadek?“ rýpnu si.
„To taky,“ zasměje se. „A kdybys padala, budu tě chytat“