Žena tří mužů ekniha

Anotace knihy Žena tří mužů:
Jitka z Bubnu byla ještě jako malá holčička provdána za Jana z Gutštejna. K sňatku došlo na popud krále Zikmunda, přičemž Jan zároveň vykoupil její dědictví – hrad Buben – ze zástavy a zbavil ho dluhů. Zatímco se na hradě usadil, jeho malá nevěsta odešla na výchovu do kláštera. Nyní se Jitka vrací na Buben, aby se ujala role paní hradu a stala se skutečnou manželkou Gutštejna. Brzy však zjišťuje, že realita má k jejím představám daleko. Jan ji stále považuje za dítě a odmítá jejich manželství naplnit. Ostatně jeho lože už zahřívá italská konkubína. Jitce je brzy jasné, že pokud chce změnit svůj osud, musí se o to postarat sama. Jenže okolnosti jí příliš nepřejí. Král Zikmund umírá a na trůn nastupuje Albrecht Habsburský, který o její situaci nemá tušení. Navíc jí na Bubnu někdo usiluje o život a po útěku z hradu padne do zajetí loupeživého rytíře. Podaří se Jitce vrátit na Buben a získat zpět své místo, nebo bude muset své dědictví navždy oželet?

ISBN 978-80-88516-53-8 Žena tří mužů epub
ISBN 978-80-88516-54-5 Žena tří mužů mobi

počet stran: cca 350

E-kniha: Po objednání a zaplacení přijdou na Váš email dva formáty eknih: epub + mobi!

Ukázka z knihy Žena tří mužů:

18. ledna 1434
Gutta z Bubnu přibouchla dveře za skupinkou prchajících a na chvíli se o ně opřela zády. Zavřela oči a nechala myšlenky, aby jí probíhaly hlavou zmatené a neucelené. Mohla jít s nimi, ale neudělala to. Nebyla si jistá, proč odmítla prchnout spolu se svou dcerou, zetěm a skupinou řeholnic s proboštem Hynkem v čele do většího bezpečí. Odtrhla se ode dveří a udělala úkrok stranou, jako by nevěděla, zda je má přece jen otevřít a vydat se za nimi, nebo klíč hodit do studny a navždy si tak uzavřít cestu na svobodu. Jitce, Guttině dceři, bylo jedenáct let. Věk, kdy pro matku byla ještě dítě, ale pro Jana z Gutštejna, Guttina zetě, už mohla být ženou a manželkou se vším všudy. I když žila pět let s dcerou v jednom klášteře, příliš se nestýkaly. Gutta se po smrti svého chotě, Evana z Bubnu a posléze i své životní lásky, Petra z Plešnic, nechtěla znovu vdát. Využila svého vdovského postavení a se souhlasem krále Zikmunda se odebrala do chotěšovského kláštera mezi tamní premonstrátky, aby zbytek života zasvětila Bohu, modlitbám a rozjímání nad svým životem. Jitka šla s ní. Na rozdíl od Gutty však měla jiné poslání. V Chotěšově ji čekala především výchova a vzdělání. A tak se spolu vídaly jen na modlitbách, kdy nemohly příliš mluvit, nebo v refektáři, kdy se věnovaly v tichosti jídlu a poslechu zbožného slova, které vždy četla jedna ze sester.
Gutta si už ve svém životě prožila plno strastí, ale nebyla by spravedlivá, kdyby nepřiznala, že zažila také mnoho štěstí a požehnání. I když v očích matky představené představovalo její štěstí hřích, Gutta cítila za ty okamžiky vděk. Snad i proto se nyní nesnažila o svou záchranu. Měla pocit, že její čas se již naplnil a je třeba, aby žezlo bubenského rodu konečně převzala Jitka. Gutta se odebere do chrámu, aby věnovala poslední vteřiny svého života modlitbám, a bude věřit, že se po smrti
setká s těmi, které milovala a o něž přišla, stejně jako s těmi, jež by ráda požádala o odpuštění.
Naposledy vyzkoušela, zda těžké dřevěné dveře dobře zamkla, a vydala se do klášterní zahrady. Na kamenné podlaze přitom dutě klapaly její dřeváky a vytvářely tak podivnou ozvěnu. Když vyšla z ambitu, oslnilo ji ostré lednové slunce odrážející se od zasněžené krajiny. Gutta došla až ke studni uprostřed zahrady a naklonila se nad ni, aby sledovala pád železného klíče. Jakmile se ozvalo šplouchnutí vody, oddechla si. Její dcera snad bude v bezpečí.
Křik, pláč a hrozivé zvuky železných zbraní se ze vsi přibližovaly směrem ke klášteru. Doprovázel je bojovný chorál husitů, a především křik jejich velitele. Gutta stačila dojít k bráně vedoucí ze zahrady na nádvoří kláštera, když se ozval zvuk tříštěného dřeva a hlavní brána se rozletěla na kusy. Zároveň se ozval sjednocený hlas husitů zpívajících píseň „Ktož sú boží bojovníci…“ V tu chvíli se na nádvoří vyvalila skupina ozbrojených vojáků, kteří neměli nic společného s chátrou, jakou vždy popisoval Evan z Bubnu, její choť, když vyjížděl do bitvy. Tohle bylo dokonale sehrané a vyzbrojené vojsko, co ještě více děsilo mrazivým chorálem podivně se rozléhajícím prázdným nádvořím.
Gutta věděla, že nastal čas její smrti…

„Rychle! Poběž ty trdlo!“ uslyšela nad sebou hlas sestry Beáty a cítila, jak ji táhne za hubenou ruku.
Jitka z Bubnu byla vychrtlé vytáhlé stvoření, které nedávno dovršilo svých jedenáct let. Protože již ze starého hábitu novicky vyrostla a koukaly jí z něj hubené ruce i nohy, matka představená rozhodla, že dostane řeholní hábit jako ostatní sestry. Nemohla přece provokovat boží dobrotu odhalenými nahými kotníky. Ještě před pár týdny si Jitka připadala konečně dospělá a v novém hábitu se nakrucovala před sestrami. Nedbala kárání matky představené, že rozmarnost a pýcha jsou hřích.
Představovala si, jak jí to v novém oděvu sluší a jak překvapí svého manžela, Jana z Gutštejna, až se za ní přijede podívat. Ve skutečnosti vypadala ve velkém neslušivém hábitu jako ztracené káčátko.
Nyní nový hábit v duchu proklínala. Některé z nich si na útěku nestihly vzít víc než jen pár svící, které zapálily o dvě louče. Vpředu je nesl Jan z Gutštejna a poslední vzadu probošt Hynek. Jeptišky cupitající mezi nimi držely každá svou malou svíci a pravou dlaní chránily její plamen. Jitka měla s oděvem co dělat. Byl příliš dlouhý a šlapala si na něj, takže nemohla plamen chránit. Musela ho přidržovat. Po pár krocích jí svíce zhasla a Jitka tápala ve tmě po kluzkých kamenných schodech. Chůzi jí navíc ztěžovaly dřeváky, příliš velké pro její drobné nožky a sjíždějící jí z chodidel obalených tlustými vlněnými ponožkami.
Ani nevěděla, jak se to stalo. Náhle se jí hábit zapletl mezi nohy a ona sjela z posledních tří schodů na zem. Zastavila se o dlaně, jež si bolestivě sedřela, stejně jako holá kolena. Svíce odlétla kamsi do tmy a přes ohnutý hřbet jí přeletěla sestra Beáta spolu s proboštem Hynkem. V nastalé vřavě jí někdo šlápl na levou ruku a vynadal jí tak, že se červenala hanbou.
Omlouvala se a snažila se urovnat si na hlavě bílou loktuši, jež se jí při pádu svezla až na nos a zabránila jí ve výhledu. Chtělo se jí brečet. Rozedřené nohy od dřeváků ji bolely, prsty na levé ruce otékaly a kolena pálila. Navíc ji probošt Hynek bolestivě nakopl do zad, když přes ni padal. Jenže jinam ani nemohl. Chodba byla úzká, sotva se tam protáhl jeden člověk, a oni museli chvátat dál. Hluk, který tu kvůli ní udělali, je mohl prozradit.
Než si stačila narovnat loktuši, už klopýtala dál. Tentokrát šel probošt Hynek před ní, a i když byl velmi obézní a zakrýval tak v úzké chodbičce většinu světla, viděla o něco lépe než předtím.