Vánoční anděl ekniha

Anotace e-knihy Vánoční anděl:

Třicetiletá Markéta miluje svou práci na zubní hygieně, své auto, domek a nejskvělejší babičku na světě. Loni ji zklamal před Vánoci partner Honza, letos automobilový staroušek, který ji měl vozit aspoň do jarního tání. V práci dostane velký dar od věrné pacientky. Dřevěný anděl vypadá na pohled nevinně, ale stále jí chystá nečekaná překvapení. Vždyť i s kurýrem Adamem ji dal dohromady, sama by se neodvážila. A vypadá to, že letošní Vánoce budou hodně zamilované a veselé, jelikož po ní pokukuje i druhý skvělý muž a domů si nastěhovala neodolatelného psa Barona, kterého kdosi bezcitně vyhodil ve vsi a nehodlal se pro něho nikdy vrátit...

ISBN 978-80-88272-88-5 (epub)
ISBN 978-80-88272-89-2 (mobi)
 
počet stran: 176

Po objednání a zaplacení přijdou na Váš email dva formáty eknih: epub + mobi

Ukázka z e-knihy Vánoční anděl:
Neštěstí se stávají kdykoliv. Nejraději, když člověk sotva odlepí oči od sebe a zívá na celý romanticky zasněžený svět kolem sebe. Probere se a zuří, když zapomněl mobil doma na kuchyňském stole, protože do sebe hladově ládoval tvarohový koláč, rohlík se salámem, sýrovou rolku i banán. Během snídaně koukal na sociální sítě, na zprávy z různých dostupných kanálů a na stav konta v bance. Do malého přístroje se dnes vejde skoro celý denní a noční rytmus. Vzpomínky, plánování, pracovní schůzky, termíny a označkovaný pravidelný menstruační cyklus.
Samozřejmě! Měla koukat lépe už doma a v době řízení auta, jenže procitla až za božími muky nahoře nad vesnicí. Úplně se probrala, jelikož vozidlo stávkovalo a nehodlalo ujet ani jeden jediný metr navíc! Nejprve civěla jako myš právě vyhrabaná z rozmrzlé hlíny. Zírala takřka s otevřenou pusou na stav pohonných hmot v autě.
„To není spravedlivý! Ukazuješ zásoby na třicet kiláků, takže bych v pohodě zvládla cestu do práce, zpátky a na benzinku!“
Nesnášela lži. Nesnášela nesplněné sliby! Nejvíc ji štvalo, že si nevymýšleli jen lidé.
„Ani na blbý auto se člověk nemůže spolehnout!“
Několikrát bouchla dlaněmi do volantu a pak omylem zatroubila. Ne, neupoutávala pozornost, nebylo sem koho nalákat. Začátek prosince znamenal tmu i v sedm ráno. Z domova vylézalo minimálně lidí, auta většinou až po osmé, kdy už bylo zaručeno prohrnutí sněhu traktoristou Zbyškem. Ten odmítal vylézat z prohřátého bytu dřív, než se pořádně nasnídal, podíval na ranní zprávy a přečetl zbývající strany z denního tisku z předešlého dne.
Ne. Žádné fňukání. Nastaví hbité jednání, jinak tady přituhne k sedadlu. Ospalost ji nepřecházela ani hodinu po probuzení. Natáhla pravačku a zkušeně zaštrachala v kabelce. První pomoc se však zatím nevynořila. Nic podobného mobilu nenahmatala. Raději si přendala kabelku do klína, protože ji nejspíš zradily rozpoznávací schopnosti po hmatu. V hlavním prostoru nebyl, ale ani v postranních kapsách. Když otvírala přední kapsu, kam ho sice nikdy nedávala, ale co kdyby, trkla ji krutá pravda přímo do mozku.
„To snad néééé! Pomoc! Jak si přivolám pomoc bez mobilu? Sakra!“
Ale ano, skutečně její mobilní miláček a všudypřítomný společník zůstal ležet na kuchyňském stole, kde si ho nevšimla, jelikož na něho položila ubrousek s motýlem Emanem a růžovými kytkami! Nadávat na svou nepozornost bylo zcela zbytečné. Kabelku vrátila na místo spolujezdce, rozepla si pás a opřela hlavu o opěradlo. Usnula by. Nejspíš navěky, vždyť kolem vládla celkem strašidelná atmosféra. Stála na kopci mezi poli. Možná brzy přiletí hejno havranů a posadí se na střechu, aby se za chvíli ptáci pustili do klování již nedokonalého kovu a posléze se dostali k hlavní kořisti...
Blbla. Myslela na horory, místo aby se vzchopila a jednala dospěle. Chyběl mobil, takže najde jiné řešení, jak nakrmit auto benzínem a dorazit do práce s co nejmenším zpožděním.
Pacienti objednaní na dentální hygienu zaplnili svými jmény i její dnešní hodiny v diáři od osmi do patnácti hodin. Skončí chvilku před šestnáctou. Jako první šla na řadu Vladislava Ondráčková, která se pravidelně objednávala už pět let. Ta jí určitě odpustí dnešní zpoždění, když jí Markéta celé roky trpěla pití minimálně pěti kelímků s vodou, než se odvážila otevřít pusu.
„Paní Ondráčková, vždyť už vše znáte, nikdy jste si na bolest nestěžovala.“
„Omlouvám se, takový zvyk, odvažuji se dost dlouho k akci, i když jsem již dokonale obeznámena a vím, že se mi nic zlého nestane.“
Každý člověk reagoval jinak. Každý měl jiné zuby a způsoby čištění. Někomu se nekazily vůbec, jiný si od bolesti skoro neodpočinul. Klasickou zubařinu nedělala, ale i tak spolehlivě rozeznala spoustu začínajících či vleklých problémů.
Zase se přemístila do ordinace, přitom dosud nevyřešila aktuální problém. Na přední sklo auta začaly padat sněhové vločky. Lehce jedna za druhou. Šlo o takový nádherný ukolébavý rytmus. Jenže se frekvence padání zvyšovala.
Nyní se dokonale probrala. Zapadne tady sněhem, když si nepospíší!
Napřímila se, otevřela dveře a vystoupila. Venku půjde přemýšlení o dost svižněji. Neusne. A když ano, půjde o věčný spánek. Vlastně se nabízely jen tři možnosti. Buď se ihned naučí létat a doletí do zdravotního centra vlastními silami, nebo si dá pěší túru směrem vzad, dojde domů a zavolá pomoc. Mobil ji moc nezachrání. Auto nechá tady, takže bude muset sehnat někoho ochotného, kdo jí ho naláduje. Sama by mohla dojít na benzinku s kanystrem, ale v tomto počasí se tam a zpátky dobelhá minimálně za dvě hodiny.
No nic, ještě tady číhalo třetí řešení, které nejspíše zrealizuje, i když riskovala blízké setkání s Jirkou Miroškem a dalšími chlapíky, kteří v nedalekém lese káceli a řezali stromy. Slyšela z dálky motorovou pilu. Majitel Mirek Sláma si je uměl ohlídat a neplýtvali časem. Právě on byl její velkou nadějí, protože k ní pravidelně docházela jeho manželka Ivona. Zrovna nedávno jí vybělila zuby a ona byla tak nadšená, že dělala ochotně reklamu všude, kam přišla.
Ano, padlo rozhodnutí. Přejde zasněžené a namrzlé pole a ocitne se v cíli. Pokud jí Mirek nalije do auta benzín, mohla by do práce dojet s maximálně půl hodinou zpoždění.
Vzala si ze zadní sedačky své hřejivé zimní doplňky. Na hlavu si nasadila pletenou čepici s bambulí, ovázala si kolem krku dlouhou šálu a prokřehlé ruce schovala do teplých rukavic.
Vydala se křížem přes pole. Jít po silnici a následně po polní cestě by ji jen více zdrželo, když šlo podle odhadu o delší úsek. Jenže i tak se krátká trasa zdála nekonečná. Bořila se do na povrchu namrzlého sněhu, chůze byla pomalá a těžkopádná. Vynaložila mnohem více sil na zvládnutí, i když v létě by tudy proletěla s motýlí lehkostí.
Nakonec se cíl dostatečně přiblížil.
Zbývalo několik málo kroků, než se dostane před chlapy, kteří ji dosud vůbec nevnímali. Poslední kousek cesty a už si byla jistá, že dnes se sen nesplní. Kdo by si také myslel, že by se plnila pošetilá přání? Skoro ve tmě, v příšerné zimě a s nepojízdným autem za zády?
Jirka Mirošek byl skutečně úplně prvním, který se přestal zabývat řezáním kmenů stromů a zaměřil se na postavu v dáli. Probodával ji tím svým křenivým úsměvem, sundal si rukavice, napil se z termosky nejspíše horkého mátového čaje s medem a vyčkával, až se přiblíží na tak krátkou vzdálenost, aby ho náhodou nepřeslechla. Tenhle druh čaje miloval, rovněž nejspíše stále miloval Markétu, i když jeho city nikdy neopětovala.
„Kdopak nám to tak brzy ráno pospíchá do lesa? Vole, v tak roztomilý růžový čepici?“
V duchu vrčela vzteky. Navíc si dovolila protočit panenky z hrůzy, kterou absolvuje, než se Jiříka zbaví. Nikdy ji nenechal na pokoji. Jakmile ji jen z dálky zahlédl na ulici, neváhal ji i doběhnout, aby nahlas pozdravil a přeptal se, jak se má. Fajn, slušnost, jenže ho celou svou bytostí nesnášela. Užíval si její rozpaky. Ne, on je naštěstí jako rozpaky nevnímal, zvládala se přetvařovat. I chvilka v jeho přítomnosti ji tak nějak rozhodila. Bylo to divné se setkávat tváří v tvář muži, který po ní toužil snad už od základní školy, ale ona ho neustále odmítala a ignorovala. Když mohla, vyhýbala se mu. Jakmile došlo k osobnímu setkání, jednala slušně, odměřeně, hlavně neutíkala k žádné osobnější konverzaci, aby si ani jediné slovo nedovolil vyložit jako zájem a nestál odpoledne za dveřmi s obrovskou kyticí, bonboniérou a tím svým mátovo-medovým čajem, na jaký si pravděpodobně vytvořil doživotní závislost.
„Ahoj, Jirko. Prosím tě, kde...“
„Ahoj, Markétko. Stalo se ti něco? Ty vole, vypadáš fakt vyděšeně, ale ta růžová čepice a šála ti skvěle seknou.“
„Nejsou růžový, ale lososový!“ poznamenala krátce a víc nehodlala probírat barvy, které muži většinou viděli jinak než ženy. Nebo obráceně. Rozhodně by vše skončilo hádkou a v každém případě by si oba připadali barvoslepí.
„Ty vole, bomba! Já teď všude vidím růžovou. Víš, proč? Já budu táta, narodí se mi holčička. Ty vole, se z toho furt nemůžu vzpamatovat, a to se narodí už za tři měsíce!“
„Cože? Opravdu?“
Touhle novinkou jí opravdu vyrazil dech. Vůbec nezaregistrovala, že by se kolem něho točila další žena. Někdy před rokem chodil s Pavlínou Semanovou z vedlejší vesnice, ale ta mu podle všeho dala kopačky po prvním měsíci randění. Že by byla zabraná tak do své práce a nevnímala život ve vesnici? Vlastně ano, to by k ní pasovalo. Na místní drby si moc nepotrpěla a nejlepší kamarádka Regina Konipásková bydlela ve městě, konkrétně tři ulice od budovy, kde Markéta pracovala.
„No jo, už je to tak. Snad nežárlíš?“