Téměř dokonalá lež ekniha

Anotace e-knihy: Mistr klamu: Téměř dokonalá lež
Annabeth a Thomas se potkali už před lety, ale setkání nedopadlo dobře. On byl arogantní rocková hvězda, ona se zařekla, že se k němu už nepřiblíží. O pár let později však přijme nabídku napsat Thomasovu biografii a tentokrát je vše jinak. Nebo to tak aspoň vypadá. Vzplane mezi nimi vášeň a vztah sílí. Annabethina nejlepší kamarádka Kate nemá Thomase příliš v lásce. Čím víc pátrá v jeho minulosti, tím děsivější odkrývá pravdu.
Killian, Thomasův bratr i nejlepší přítel, se mezitím snaží balancovat mezi loajalitou a svědomím. Jak moc se dá věřit muži, který je mistrem klamu? A co se stane, když se ukáže, že některé lži nejsou jen nevinné polopravdy, ale dokonalé maskování temné minulosti?

ISBN 978-80-88672-81-4 Téměř dokonalá lež epub
ISBN 978-80-88672-82-1 Téměř dokonalá lež mobi

počet stran: cca 270

Po objednání a zaplacení přijdou na Váš email dva formáty eknih: epub + mobi!

Ukázka z e-knihy: Mistr klamu: Téměř dokonalá lež

PROLOG

Modré majáky policejního auta a záchranky tančily po zdech Thomasova domu. Jejich ostré světlo mě bodalo do uplakaných očí. Studený vítr mi pronikal pod kůži, ale já to nevnímala. Stála jsem na příjezdové cestě, neschopná pohybu, a dívala se na něco, co mě bude pronásledovat až do konce života.

Policisté ho odváděli v poutech, ale oči nepřestával upírat na mě. Ty oči, kdysi plné života, smíchu i starostí, hudby a vášně, teď zaplavoval žal. Byl zlomený a zároveň smířený se svým osudem.
„Odpusť mi, prosím.“
Slyšela jsem jeho šepot přes vzdálenost i hluk, který mě obklopoval. Chtěla jsem křičet, prosit je, ať ho pustí, ale z hrdla mi nevyšlo ani slovo. Můj hlas zůstal pohřbený pod tíhou všeho, co jsme spolu prožili.

Záchranka odjížděla. Její sirény zněly jako smuteční píseň. Nebylo pochyb – zůstala jen spoušť. Chtěla jsem věřit, že se mi to jen zdá. Jen noční můra.
Všechno tohle – ta bolest, slzy, strach – pramenilo z mých rozhodnutí. Měla jsem odejít dřív? Anebo nás sem všechny přivedl osud?
Věděla jsem jediné – ten muž, kterého právě odváželi pryč, byl mou největší láskou a největší chybou.

KAPITOLA I.

Seděla jsem na okenní římse babiččina starého viktoriánského domu, na který byla celý život pyšná a starala se o něj, jak jen mohla. Dívala jsem se ven, skrz časem zvlněné sklo, na příjezdovou cestu, a po tváři mi stékaly slzy. Počasí venku jako by odráželo mé rozpoložení. Nemohla jsem uvěřit tomu, že dům, v němž jsem vyrostla, je najednou prázdný. Celý týden jsem si myslela – nebo spíš tajně doufala – že babiččin náhlý odchod byl jen hloupý sen. Nevítaná noční můra. Ale ticho, které se po domě rozhostilo, mi jen připomínalo bolestnou realitu. Truchlila jsem celý týden, 24/7, a už jsem neměla sílu na další slzy. Zbyla jsem si jen já sama.

Byly mi teprve tři roky, když oba moji rodiče zahynuli při autonehodě. Opustila jsem svůj rodný dům i zemi a přestěhovala se sem – k babičce, do prosluněné Kalifornie. Do malého města Carmel, ležícího v majestátních kalifornských horách, kde je přes den teplo jako na Sahaře a v noci teplota klesá k deseti stupňům. Tam jsem začala nový život.
„Vážně chceš odejít, An?“ zeptala se mě moje jediná kamarádka Kate a nakrčila přitom nos, tak jako to dělala vždycky, když se mnou nesouhlasila.
„Nebylo by to poprvé. Navíc... Už tady není nikdo, ke komu bych se vracela. A ty sem jezdíš taky jen jednou za čas.“ Pokusila jsem se o úsměv a zatloukla do země ceduli „NA PRODEJ“.
Nepřemlouvala mě. Už na dětském pískovišti pochopila, že když si něco zamanu, nic mě nedokáže zastavit.

Prodej domu netrval moc dlouho. Místo, kde jsem bydlela, bylo žádané, a tak jsem na vystěhování měla jen pár dní. A svým způsobem jsem za to byla vděčná. Doufala jsem, že rychlá změna prostředí aspoň trošku zmírní bolest, kterou jsem si v sobě nesla. Dům mi ji totiž jen připomínal. Skončila jsem v místní novinové redakci, v níž jsem měla na starost kulturní rubriku. Nakonec jsem se rozhodla vrátit do LA, kde jsem novinařinu studovala. Stejně jako Kate – ta se ale vydala jinou cestou a pracuje v nakladatelství, od rána do večera zavalená haldou knih.
S cvaknutím zámku jsem si přísahala, že tím končí život plný ztrát. S otevřením nových dveří začala nová etapa – bez bolesti a trápení. Odhodlaná udělat pro to vše, překročila jsem práh svého nového domova.

Vstávala jsem do slunečného rána uprostřed týdne a víkend se zdál v nedohlednu. Den mě nutil vstát – práce nepočká. Z postele jsem se vykopala otráveně. Dělalo se mi zle nejen z toho, čemu jsem se propůjčila, ale hlavně ze mě samotné. „Tohle jsem nikdy dělat nechtěla. Tímhle jsem přece vždycky pohrdala. A teď?“
Dívala jsem se na sebe do zrcadla – vyčítavě. Pod make-upem jsem maskovala znechucení. Po tom, co jsem odešla z Carmelu a zabydlela se na periferii LA, jsem vystřízlivěla ze všech svých předsevzetí. Nic se nevyvíjelo tak růžově, jak jsem si představovala, a najít slušnou práci v oboru se ukázalo jako prakticky nemožné.
Po tisícovce rozeslaných e-mailů, několika hodinách telefonátů a nespočtu osobních pohovorů jsem získala místo, které jsem si nechávala jako úplně poslední možnost. Jen pro případ, že bych opravdu nic lepšího nesehnala. Začala jsem pracovat jako bulvární novinářkou pro nejnenáviděnější, a přitom nejčtenější plátek. Psala jsem o všem a o všech, ať už to byla pravda, nebo ne. Stala jsem typem reportérky, kterou nechce nikdo vidět – tou, co lidem ničí život tím, že strká nos, kam nemá. Přišla jsem o srdce i svědomí, ale zvládla jsem ustát i nejhorší skutky. Celé dny jsem se honila za senzacemi, pronásledovala svoje oběti a psala a psala.
Zprvu mě svědomí ničilo. Kolikrát jsem měla u stolu připravený kbelík, kdyby na mě přišlo zvracení. Časem jsem se se svou upadající sebeúctou smířila. Avšak radost z úspěšných článků... tu jsem nedokázala mít nikdy. Spíš naopak. Výčitky mě sužovaly prakticky nonstop, a přestože jsem s prací bulvárního čmuchala chtěla tolikrát skoncovat, nemohla jsem si to dovolit. Peníze z prodeje domu po babičce jsem investovala do svého bytu v LA, kde se nemovitosti, byť na periferii, nemohly cenově rovnat s maloměstem. Mým jediným majetkem tedy byl malý 2+1 a oprýskaný Cadillac, starší než já sama.

„Podívej se, Annabeth...,“ začala šéfová a změřila si mě přísným zrakem skrz brýle s kostěnými obroučkami hned poté, co jsem dosedla do křesílka v její kanceláři. „Jsem si vědoma tvého talentu a taky vím, že práci tady považuješ za jeho mrhání, ale pochop jednu věc. Nikdo z nás – ani ty, ani já – není nenahraditelný. Na tvoje místo venku čeká deset dalších. A víš, možná by mě to i mrzelo, ale pokud nepřestaneš dávat najevo svoje opovržení a nedoneseš mi nějakou pecku, budu se s tebou muset rozloučit,“ promlouvala mi do duše.
Byla jsem si celkem jistá, že bych jí měla zamávat a odejít, jenže jsem udělala pravý opak. Svěsila jsem hlavu a vše do puntíku jí odkývala.
„Máš týden, abys mi dokázala, že na to máš!“ zdůraznila a ukázala na dveře na znamení, že mám odejít.
„Annabeth?“ zarazila mě, než jsem stihla dveře otevřít. „Pokud se ti to povede, mohly bychom se spolu domluvit i na něčem jiném... Chtěla jsi přece psát o důležitých věcech, ne?“ Při slově důležitých udělala prsty neviditelné uvozovky a mně se rozzářily oči. Mohla bych praštit s tímhle svinstvem a začít psát, co chci já. Už mi nikdo nebude nic diktovat. Konečně jsem měla svůj vysněný cíl na dohled. Co na dohled, tentokrát už jsem ho měla na dosah ruky. Stačilo ji jen natáhnout.
Problém nastal ve chvíli, kdy ze mě opadlo prvotní nadšení. Musela jsem napsat „pecku“. Což o to, věděla jsem, že ji dokážu napsat, ale nevěděla, o kom nebo o čem. Šéfová mě vždy instruovala, kdy a kde být, na koho se zaměřit a podobně. Nepotřebovala jsem tedy sledovat dění okolo sebe. Jenže tentokrát...