Tajemství růží ekniha

Anotace: Zapomněnky: Tajemství růží
S Ninou Wolfovou se život nemazlil. Po autonehodě nastoupila do práce v zahradnictví, kde jí dny mezi květinami znepříjemňuje arogantní mladý šéf Daniel. Její život se začne ubírat jiným směrem, než si představovala. Nejenže začínají na povrch vyplouvat dávná tajemství z vlastní minulosti, ale ke všemu se platonicky a hloupě zamiluje. Co se ale stane v okamžiku, kdy jeden z nich zjistí, že jejich zdánlivě první setkání nebylo doopravdy tím prvním, navíc je spojuje stejná tragédie? Tajemství růží je první díl romantického příběhu o hledání lásky a odpuštění.

ISBN 978-80-88672-84-5 Tajemství růží epub
ISBN 978-80-88672-85-2 Tajemství růží mobi

počet stran: cca 310

Po objednání a zaplacení přijdou na Váš email dva formáty eknih: epub + mobi!

Ukázka z e-knihy: Zapomněnky: Tajemství růží
Prolog
„Ještě nikdy v životě jsem se necítila tak osaměle jako právě teď. Mohla bych být v životě dotčená a ublížená lecčím – nikdy jsem totiž nepoznala své rodiče, a ani neměla moc kamarádek.
Trávit léto u moře nebo na táboře zůstávalo mým nesplněným přáním, o kterém si moje dívčí duše mohla nechat jen zdát.
Oblékání představovalo samostatnou kapitolu. Podle babiččiných kritérií bylo vyzývavé, krátké nebo příliš moderní oblečení naprosto nevhodné. Můj šatník se tak skládal pouze z věcí, které sama vybrala a uznala za přijatelné.
Jako dítě jsem žila téměř v izolaci od ostatních vrstevníků, jen kvůli babiččině neutuchajícímu strachu, že se mi něco stane.
V patnácti letech jsem konečně dokončila základní školu a doufala v první závan svobody. Na internátě jsem se ocitla mimo dosah věčné kontroly mojí neustále ustarané babi a naivně jsem doufala, že mám otevřené dveře do velkého světa počínající dospělosti.
Hlavou mi vířila spousta potlačovaných nápadů a tužeb, ale moje vlastní zbabělost nedovolovala, abych je postupně začala plnit. A tak na mě ani na střední nečekalo nic moc hezkého...
Dodnes nerada vzpomínám na to, čím jsem si tam musela projít. Nejraději bych všechny nepříjemné okamžiky spojené se školou vymazala z paměti, ale protože to nešlo, alespoň jsem se snažila předstírat, že se nikdy nic zvláštního nestalo.
To jsem ještě netušila, že mě v životě čeká něco mnohem horšího.
Něco, co mě zlomí a rozdrtí mé srdce na prach.
Nikdy jsem nad svým životem hlouběji neuvažovala, nekladla si existenční otázky. Zkrátka jsem se narodila a basta. Jednoduchá věc. Na tom přece není nic zvláštního...
Jenže najednou se mi v hlavě objevují zvláštní útržky z minulosti, které nedávají žádný smysl. Nebo snad ano? A možná kvůli nim se roztáčí obligátní kolotoč otázek, které si nejspíš v životě pokládá občas každý.
Proč jsem se narodila? Jaký to má důvod? A já na to teď myslím každý den. Mohla jsem přece dál žít ve sladké nevědomosti, připomínající lákavý chomáček cukrové vaty, který je dokonale nadýchaný a hebký jen v okamžiku, kdy si ho prohlížíte.
Nemůže se nic stát... Jakmile ho ochutnáte a jeho dokonalá sladkost vám zaplní chuťové buňky, náhle se rozplyne v ústech a nezůstane po něm zhola nic... Přesně tak se teď cítím. Jako snědený kousek cukrové vaty.
Neměla jsem se zamilovat – varovali mě a já se tomu jen smála.
Nejsem přece stejná jako ostatní. Neměla jsem chtít znát pravdu o svých rodičích, protože teď už vím, že je horší než zlý sen.
Neměla jsem se nikdy narodit – svět by byl méně komplikovaný a možná i šťastnější. A také jsem neměla uvěřit tomu, co se zdálo být tak jasné.
Moje oči kloužou nad horizontem, hladí jeho ladné křivky a kochají se západem slunce, jako by se bály podívat za sebe.
Vím, že tam je, že přišel, cítím jeho blízkost, srdce mi buší a já se musím ovládat, abych zůstala klidná. Když se konečně ohlédnu, naše oči se střetnou a nejsem si jistá, jestli chci, aby pravda nebyla raději lží...

1. kapitola
Pršelo.
Déšť každým okamžikem sílil víc a víc. Těžké kapky vehementně bubnovaly na okno, jako by ho chtěly prorazit a podívat se do nevelkého dívčího pokojíku v malém vesnickém domku.
Nina seděla na posteli a přemýšlela, jak si ukrátit čas.
Nedalo se vůbec nic dělat. Stísněné prostory malého pokoje poskytovaly jen málo možností, jak v nich trávit volný čas. Ještě před týdnem podlehla lákavému jarnímu počasí, kdy mohla trávit čas na zahradě nebo na procházkách.
Milovala toulky po okolí. Sice znala nazpaměť všechny cesty kolem vsi, přesto je ráda znovu a znovu procházela. Pozorovala, jak se s jarním počasím mění příroda a začínají se probouzet drobná kvítka v trávě podél cest. Vždycky měla přehled o tom kde, co kvete nebo, jaké se kde zelenají keře a stromy...
Jestlipak už rozkvetly sněženky za hřbitovní zdí nad starou kaplí? Touhle dobou jich už jistě hodně kvetlo. Kdyby bylo lépe, určitě by se na jejich hedvábně bílé květy došla podívat a nejspíš by jich pár utrhla babičce do vázy.
Jenže dnešní počasí na procházku rozhodně nebylo.
Další dešťové kapky zabubnovaly na okno.
Otráveně si odfrkla.
Co dělat?
Mohla si vybarvovat antistresové omalovánky, což byla její nová posedlost, nebo číst. Sice obojí patřilo k jejím oblíbeným koníčkům, ale na vybarvování dnes neměla náladu. A co se týkalo čtení, všechny knihy, které měla momentálně k dispozici, už několikrát přečetla.
Protože žila s babičkou a dědou v domku, který spíš připomínal větší chatku, nebylo tu moc místa na zbytečnosti jako třeba knihovna. Děda knihy považoval za zbytečný luxus, který zabírá místo. Babička si svých pár románů dobře schovala do krabic pod postelí a po večerech si je čítala stále dokola. Nině to připadalo směšné, protože podle jejího mínění, musela znát nazpaměť všechny příběhy slovo od slova.
Vždy, když se venku zkazilo počasí a nebe před deštěm potemnělo, odráželo se to i na její náladě. Hlavou se jí opět honily myšlenky na své rodiče, které nepoznala.
Kdo je její otec a jaká byla vlastně máma?
Znala matku pouze z fotografií a rozhodně se řadila ke šťastlivcům, kterým patřila do vínku krása. Její dlouhé blond vlasy se na fotografiích vždy vlnily po zádech až k pasu a nádherné modré oči v barvě kvetoucích chrp, se do fotoaparátu pokaždé usmívaly.
Ninu napadlo, že by mohla dojít na půdu a trošku se tam pohrabat ve staré skříni – babiččině dávnému dědictví po pratetě.
Dalo se v ní najít nesčetně pokladů.
Znala je naprosto všechny, ale nikdy nedokázala odolat pokušení, znovu se v těch „starožitnostech“ jak jim říkala, pohrabat. V kufru ležely staré pohlednice a dopisy, krabička omšelé bižuterie navlečená na zpuchřelé niti, která se málem rozsypala jen při pouhém pohledu na ni, a několikery zatuchlé šaty s kdysi hezkými kloboučky, jímž se říkalo fascinátory.
Proplížila se tiše přes kuchyň do předsíně, odkud vedlo úzké strmé schodiště na půdu.
Nechtěla vzbudit prarodiče pospávající po vydatném obědě u nudné televizní inscenace.
Půda se často stávala oblíbeným útočištěm Niny, kam utíkala celé dětství. Klidné, navíc mnohem prostornější místo než malinký stísněný pokojík v přízemí. A jako bonus měla i báječný výhled na celou náves.
Mohla se kochat pohledem na cihlově červené střechy starých domů pokrytých bobrovkami jež místy nahrazovala nová střešní krytina narušující celistvý jednobarevný ráz, který býval ve vsi obvyklý. Domy se choulily namačkané na sebe, jeden vedle druhého a za jejich rozlehlými zahradami se z jižní části otvírala pole s rybníčky a pás jehličnatých lesů.
Podél nich se klikatila prašná polní cesta vedoucí do hájenky na kraji lesa. Odtud se dalo dojít v létě k lomu, kde se koupalo nespočet lidí z místních vsí. Jenže teď nebylo léto, ale předjaří.
Sice nemrzlo, ale lezavý chlad se nepříjemně zavrtával pod kůži.
Nina sychravé počasí nikdy neměla ráda. Jak přešly Vánoce, nestálo to do jara za nic...
Posadila se na slamník a dychtivě otevřela skříň. Chvíli se probírala pohledy a bedlivě je studovala.
Pohled z Francie od pratety, poslala ho babičce ze svatební cesty.
Zdobil ho akvadukt Pont du Gard klenoucí se přes řeku, levandulová pole a lodě pohupující se na azurově modrých vlnách středozemního moře s plážemi plnými zlatavého písku, které se pozvolna utápěly v moři.
Zasnila se.
Vždycky se chtěla někam podívat. Možná, že zrovna na místo z fotografie.
Přemýšlela, jaké moře asi ve skutečnosti je.
Představovala si samu sebe na pláži v horkém písku, nebo stojící u lánů levandulových polí, která spolu s modrým nebem nad hlavou obklopovala malé kamenné domečky zasazené v hrbolaté krajině.
Jediný pohled z okna ji však vrátil do reality.
Tady modré nebe nebylo. Jen šeď a mraky, z nichž se každou chvíli spouštěl déšť.
Ucítila nepříjemně chladnou kapku vody, která si našla skulinku ve staré střešní krytině a smáčela Ninu přímo na temeni hlavy.
Dívka vzhlédla a uviděla starou prasklou tašku, skrz ni prosakovala voda. Uvažovala, že dojde do výklenku vedle komína, kde leželo několik tašek vhodných na výměnu.
Postavila se na nohy a popošla na místo, odkud stékala kapka za kapkou.
Náhle si všimla, že zpoza trámu něco čouhá.
Spatřila malou dřevěnou krabičku, velmi silně zaprášenou.
Vytáhla ji ze škvíry a nedočkavě otevřela.
Uvnitř se nacházelo několik pohledů a zčernalý stříbrný prsten s nebesky modrým kamínkem – soudě podle otlučených fazet, nejspíš skleněným.
Přemýšlela, jak je možné, že si toho nevšimla už dřív?
Nedočkavě vytáhla jeden ze zažloutlých a vlhkostí zkroucených pohledů, jehož tištěnou stranu zdobila kytice konvalinek s nápisem „Srdečné blahopřání“.
Dalo se na něm přečíst komu byl adresovaný. Nina s údivem zjistila, že patřil její matce a podle vybledlého poštovního razítka se dalo určit i datum – rok 1991.

Ahoj Moniko, přeji ti k narozeninám vše nejlepší. Doufám, že se brzy uvidíme, protože je spousta věcí, které ti musím vyprávět. Potkala jsem krásného kluka – jmenuje se Artur. Chodí mě doučovat němčinu a je naprosto úžasný. Jsem z něj celá pryč. Myslím, že se mu líbím, ale zatím mě nikam nepozval. Doufám, že se to časem změní. Už u vás kvetou konvalinky? Vím, že je máš moc ráda, tak ti je posílám alespoň na obrázku. Těším se, až na ně spolu půjdeme. Měj se krásně a dej vědět, jak se máš. Sandra

Nině se rozbušilo srdce.
Našla dopisy určené pro její matku.
Nové zjištění v ní vyvolalo vlnu zvláštního vzrušení.
Konečně držela v ruce něco hmatatelného, něco, co by jí pomohlo odhalit alespoň část tajemství a informací o mámě, jaká byla a co dělala.
„Nino?!“
Dívku z myšlenek vyrušilo dědovo volání.
Zaslechla vrzání starých schodů, které prozrazovalo, že jde k ní na půdu. Strčila si pohled do kapsy džínů a sedla si rychle na slamník. Když děda vstoupil do zaprášeného půdního prostoru, předstírala, že se dívá z okna a kochá se výhledem do kraje.