Sofie se nebojí

Anotace knihy Sofie se nebojí
Malá Sofie si ze všeho nejvíc přeje kamarády. Její rodiče však mají jiný názor. Žijí na samotě v lese a s lidmi komunikují pouze v online režimu. I Sofie musí navštěvovat školu jen prostřednictvím obrazovky počítače, což se jí vůbec nelíbí. Jednou se rozhodne probudit v sobě rebelku a prozkoumat zakázané lesní území, kde najde víc, než čekala. Uprostřed lesa ji přivítá pozoruhodné jezero a v něm třpytivý předmět ve tvaru hvězdy, který ji učaruje. Při pokusu o jeho vylovení však Sofinka spadne do vody, kde se propadne do jiného světa. Velké dobrodružství začíná. Musí splnit převeliký úkol a zbavit dávného prokletí dvě nejhorší mořské nestvůry. Dokáže to? A najde si nakonec kamarády?

Doporučený věk čtenářů: od osmi let

ISBN 978-80-88516-14-9 Sofie se nebojí, tištěná kniha, pevná vazba s barevnými obrázky

Skylla je podle řeckých bájí nelítostná mořská obluda. Má šest strašlivých hlav s ostrými zuby. Dolní část je podobná nestvůrné rybě. Je obrostlá modrými štěkajícími psy. Zabije vše živé, co se jí připlete do cesty…

V nižší skále nedaleko od Skylly žije Charybda, podmořská vířivá nestvůra. Je-li nablízku nějaký koráb, zmizí v jejím bezedném chřtánu. Přesto se jeví Charybdis jako méně nebezpečná než Skylla, protože škodí pouze třikrát denně.

Ukázka z knihy Sofie se nebojí:
Pocítila zvláštní mravenčení po těle. Nikdy necestovala do cizí země. A teď se dostane do Kalábrie, jak říkala Skylla. Počáteční pochyby zmizely. Dokonce se na nadcházející dobrodružství začínala těšit. Pokud je jediná na světě, tak to dokáže! Věřila úplně všemu, co jí prapodivná bytost vyprávěla. Měla ji za jakousi moudrou rybí bohyni. Proto spoléhala, že jí s úkolem poradí. Skylla bude jistě přesně vědět, co zařídit, aby kluka ze skály vysvobodila.
Vypluly z elipsovité místnosti s perlově obloženou podlahou skrz černou škebli, obrostlou vodním mechem. Dostaly se do dalšího tmavého tunelu. Kolem nich se utvářely malé i větší víry, občas propluly vodopádem, ve kterém poletovaly jiskřivé bublinky jako nějací vodní motýli. Sofie se na ně nemohla vynadívat. Navíc se jí plavalo tak lehce. Vodní tempa byla snadná jako dýchání.
Někdy se v tunelu ukázalo jezírko. Vyskakovaly z něho prapodivné nosaté rybičky se zelenými čepičkami. Možná vodní skřítkové, napadlo ji. Rybky prapodivně pištěly a viditelně se jich bály.
„Co jsou zač?“ zeptala se udiveně.
Jedna skřítkorybička se jí tak polekala, že zůstala vyděšeně viset před jejím obličejem. Ustrašeně jí pískala do uší.
„Divotvorky,“ odvětila Skylla. „Jsou ohromně bázlivé. Mají to v povaze. Bojí se úplně všeho.“
„Chudinky,“ litovala je Sofie. „Strach je příšerná věc.“
Skylla pokývala ploutvemi na souhlas.
„Ty se nebojíš?“ zeptala se po chvíli.
Chviličku se rozmýšlela a pak zavrtěla hlavou.
„Ani trošku?“ vyzvídala Skylla a opatrně odhodila ploutví další vylekanou Divotvorku.
„Nebojím se,“ řekla tvrdohlavě. „Jinak bych s tebou nikam neplavala. Naše výprava bude určitě nebezpečná, nemám pravdu?“
„Ano,“ souhlasila Skylla. „Má příbuzná sice na první pohled nevypadá až tak hrůzostrašně…“
„Ale?“ zeptala se dívka, když se rybí bytost odmlčela.
„V dnešní době je mnohem nebezpečnější než já. Skrývá se. Působí v hlubokých vodách, kde vytváří hrozivý vír, v němž každý zahyne. Nechce se vzdát své nenávisti k lidem a stále je potápí, jakmile dostane příležitost. Dominik byl s rodiči v Itálii na dovolené. Nejdřív plaval docela blízko břehu. Charybda na něj číhala. Nastražila past. Proměnila se v barevnou roztomilou rybičku, za kterou plaval. Vlákala ho do míst, nad nimiž vládla. Neměl tak šanci na přežití. Charybdě se však z nějakého důvodu zalíbil, proto se rozhodla, že ho neutopí, ale použije jako artefakt ve svém domě. Proměnila jeho tělo v kámen a obtiskla jako basreliéf do skály. Vytvořila z něho další obraz do své sbírky. Dominik sice mrtvý není, ale ani živý.“
„To je od ní hrozné!“ vykřikla Sofie, aniž by tušila, co je artefakt či basreliéf.
Začala kluka strašně moc litovat. Dostala vztek na zákeřnou Charybdu. Maminka s tatínkem musí počkat. Sofie má důležitý úkol. Velmi důležitý. A nehodlá ho zpackat.

Ukázka 2 z knihy Sofie se nebojí:
Zavřela oči. Vzpomněla si na tatínkovo čtení o strašlivém mořském démonu, Skylle. Chtěla o ní číst pořád dokola, ale maminka argumentovala, že to není pohádka pro malou holčičku. Taťka s ní nakonec souhlasil. Ale Sofie byla přece velká. Chodila už do druhé třídy. Skylla ji zaujala natolik, že si dokonce vyhledala na internetu její obrázek. Proto ji teď poznala. Je to ona. A jde si přímo pro ni! Nic ji nezachrání! Litovala, že neposlechla varování rodičů a vlezla do strašidelného jezera. To ji teď za trest usmrtí. Skylla ji sežere! Zahubí ji prostřednictvím zlých psů, kteří hrozivě cenili zuby a vrčeli z jejího hřbetu.
Nebudu plakat, umínila si. Oči držela pevně sevřené a nechala se unášet vodou. Možná se utopí a od hrůzostrašné bolesti bude ušetřena.
Naštěstí se nic nestalo. Nikdo ji netoužil spolknout. A utopit se také nemohla, proměnila se přece v rybu. A copak je možné, aby se ryba utopila?
Navzdory smrtelnému nebezpečí se pousmála. Jenže pak si připomněla, že Skylla nikdy nikoho nenechá na pokoji. Každého ve své blízkosti zahubí. A chvilkové veselí ji okamžitě přešlo. Vyčkávala, ale nic se nedělo. Otevřela proto pomalu oči. Zírala obludě přímo do tváře! Chvíli na sebe překvapeně civěly, když Skylla promluvila. Jako člověk. Ačkoliv představovala bájné zvíře. Nebo ne? Dívka si náhle nebyla ničím jistá.
„Tak jsi přišla, Sofie,“ pronesla pomalu.
Její hlas zněl kupodivu dobrácky. Vůbec ne, jako kdyby ji chtěla zabít. Při těch slovech si prohlédla její tlamu plnou žlutých vykotlaných zubů, v jejíchž mezerách se kroutili odporní bílí červíci. Vypoulené rybí oči na obludných hlavách si ji přísně měřily. Jako by ji hodnotily. Po těle se jí zelenal mech a vodní řasy. Ploutve obrůstaly plesnivé šupiny a popraskané škeble popelavé barvy. Nestvůrní psi na jejím hřbetě spali.
„Zavedu tě k sobě domů,“ ozvala se tiše, snad aby spící hafany neprobudila.
Sofie kývla hlavou. Zatím ze sebe nedokázala vypravit jediné slovo. Ale už se nebála. Tahle Skylla, ačkoliv je opravdu ošklivá a působí zle, bude zřejmě hodná.
„Pojď za mnou,“ pokynula jednou ze šesti dračích hlav.
Sofie znovu přikývla a poslušně ji následovala.
Nejprve plavaly pomalu. Po nějaké době však Skylla zrychlila, a nakonec se řítila takovým tempem, že jí holčička sotva stačila. Kdyby mohla dýchat, funěla by jako tisíc maratonských běžců dohromady, ale takhle z toho měla jen zvláštní pocit dříve nepoznané únavy. Chtěla na Skyllu zavolat, že nemůže, ale stále nebyla schopná promluvit. Co když zůstane němá navždy? Pokud se proměnila v rybu, je to vlastně docela logické. Než o tom stačila pořádně popřemýšlet, Skylla zprudka zastavila a ukončila svůj rychloplav. Stanuly zřejmě v cíli.
„Jsme doma,“ potvrdila její domněnku.
Ocitly se před neskutečným úkazem. Přímo ve vodě se přece nemohlo vyskytovat další jezero. Nebo ano? Sofie si promnula oči. Jezírko nezmizelo. Bylo opravdové! Na hladině kvetly vějíře květin, podobné královsky modrým leknínům. Na květech se leskly bílé kuličky. Celý výjev obklopovala stříbřitá mlha, jež ho zahalovala do tajuplné nádhery.
„Pojďme dovnitř, děvenko,“ vytrhla ji Skylla z nevídané podívané.
Mlha se po jejích slovech rozpustila a odhalila přímo před nimi obrovskou šedou škebli protkanou zlatými nitkami. Skylla se jí dotkla ploutvemi. Chvíli se nic nedělo. Konečně něco zašumělo, škytlo a vydalo zvuk, jako když zavrzají dveře. A poté se škeble otevřela a ukázala tmavý tunel. Skylla neváhala a ihned vplula dovnitř. Sofie se vydala pomalu za ní. Z obou stran se podél stěn rozprostíraly tisíce malých barevných sklíček. Uprostřed se nacházela úzká ulička, kterou pomaličku proplouvaly. Mezi pestrobarevnými skly se občas zalesklo malé zrcadlo. Mohla se tak pořádně prohlédnout. Ačkoliv jí zřejmě narostly žábry, nebyla porostlá šupinami, ani neměla vypouklé oči jako Skylla. Vypadala pořád jako obyčejná holka. To ji poněkud uklidnilo. Mezitím zrcadlosklíčková pouť skončila a vpluly do jasně osvětleného prostoru. Místnost měla elipsovitý tvar. Stěny obrostlé sytě zeleným žabincem osvětlovali drobní světélkující korýši, v jejichž klepetech se skvěly mušličkové lampičky. Prostý nábytek sestával z naplavených dřev a kamínků. Na zemi se rozprostíral koberec z bílých kuliček, které předtím spatřila na modrých leknínech.
„To jsou perly?“ zeptala se a její hlas zněl podivně dutě.
„Tak přece mluvíš,“ komentovala její první slůvka ohyzdná rybodračí bytost. „Ano, pravé jezerní perly.“
Sofie se na ni pozorně zahleděla. Něco se zdálo jiné. Neviděla v ní náhle nic strašlivého. Dokonce jí připadalo, že se už nepodobná nebezpečné Skylle z řeckých pověstí. Působila teď spíš jako stařičká pravěká ryba, která nemůže nikomu ublížit. Hrůzných šest dračích hlav a dvanáct hadích noh bylo pryč. Odpudiví psi z jejího hřbetu zmizeli...
„Kdo jsi?“ zmohla se Sofie konečně na druhou otázku. „A co je tohle vlastně za místo?“