Sesterská bouře

Anotace knihy Sesterská bouře:

Jan Ludwig z Luzin propadl lásce k nádherné Arlidě, která ho objevila na francouzském pobřeží, když se mezi skalisky převrhl člun patřící lodi Gabrielle. Zůstává na čas ve Francii u přátel a jednou se jejich osudy znovu propojí. Tajemná kráska ho doslova očaruje, ale zlomí mu i srdce, když ho opustí. Nechává mu na starosti jejich společnou dceru Melissu, kterou však provází nemilé prokletí. Dcera prožívá šťastné dětství i se svými nevlastními sestrami, i když se občas popichují. Jednou však přichází den, kdy se dívka musí vypořádat se svým osudem. Pomůže skutečná láska? Najde se muž, který prolomí dávnou kletbu?

druh zboží: kniha s pevnou vazbou
počet stran: 256
ISBN: 978-80-88272-68-7
rok vydání: 2021

Ukázka z knihy Sesterská bouře:

Červenec 1587, Ztroskotání
Žádný lidský hlas nepřekřičel zvuky mořské bouře. Moře je moře. Obrovské. Záludné. Nikým dokonale neprozkoumané.
Den usínal. Slunce své paprsky proplétalo se slanou vodou a vytvořilo jeden z nejúžasnějších pohledů pro přítomnou lodní posádku. Při takové kráse a klidu si člověk těžko uvědomoval, že za chvilku třeba nastane úplný konec.
Kapitán tušil, že zrovna v tento den jde o ticho před bouří. Sotva se setmí, budou bojovat o to, aby se loď Gabrielle nepropadla ke dnu, ale byla schopna další plavby. Do cíle nezbývalo mnoho. Každý se příliš nadchl představou, že se konečně ocitnou na straně zálivu, odkud bez problémů doplují na člunech k pobřeží.
Jan Ludwig se do Francie těšil. Očekával, že zde stráví několik týdnů, snad i měsíců. Jeho dávný přítel měl pro něho nejen významnou obchodní nabídku, ale sliboval i úžasné zážitky. Vyplul za ním rovnou z Anglie, kde doposud pobýval a sjednal několik výhodných obchodů. Rodné Čechy nenavštívil skoro rok. Kdyby tušil, jak se plavba zvrtne, raději by zvolil cestu po souši. I tak doufal, že jeho život nevisí na vlásku a bouře brzy změní směr.
Napětí panovalo všude. Jan Ludwig zaslechl hovor vystrašeného mladého námořníka s kapitánem. Třásl se strachy, dokonce vzlykal.
„Pane, nechci zemřít. Čeká na mě žena s tříměsíční dcerkou, viděl jsem ji jen chvíli po narození. Všichni tady zemřeme.“
Mladík ho upoutal, skutečně vypadal na pokraji svých sil a možností. Zachvátila ho hrůza. Rozlehlost oceánů, kde i sebevětší loď znamenala pouhý malý bod. Jak se lidé snažili ovládat přírodní zákony. Bojovali ze všech sil, i když se mnoho bitev prohrávalo. Posádky se skládaly nejen z odvážných a zkušených mužů, ale rovněž z roztržitých a ustrašených začátečníků, které motivovaly hlavně peníze za plavby. Všichni stejně riskovali, všichni se také báli ztroskotání.
„Mlč!“ zaburácel kapitánův rozhněvaný hlas. Mladík se zachvěl a nepřestával se obávat nejhoršího. Drkotal zuby. Kapitán pokračoval. „Vzchop se! Jen společnými silami odoláme. Každý má své místo a ví, co dělat. I ty! Neříkej, že jsi zapomněl! Braň náš domov. Copak toužíš prorazit dno a stát se součástí rozbouřeného oceánu? Opravdu myslíš, že tvá pomoc bude k ničemu?“
Mladík přikyvoval, i když se sklopenou hlavou. Víc z jejich rozhovoru nezaslechl, jen viděl jejich tiché otevírání úst. Bouře zesílila. Několikrát silně zablesklo. On se šel schovat do kajuty a s ním i další pasažéři. Všichni do jednoho doufali, že své životy svěřili do rukou nebojácných mužů, kteří loď ovládnou tak dobře, že neskončí jako potrava pro žraloky. Nepřestávali se dívat směrem vzhůru, i když neviděli, co všechno se děje na palubě. Moře hučelo, vlny se stále více zvedaly, vítr svištěl závodním tempem. Ne, nešlo o nic hezkého. Napětí stoupalo. Na mysl mu přicházela pouze samá životní moudra, která mu stejně ani ždibec nepomohla. Modlil se, aby posádka plnila svědomitě své úkoly a nepanikařila stejně jako před chvílí spatřený mladík.
Jedna vzedmutá vlna za druhou. Skoro jistá záhuba. Loď Gabrielle byla sakra schopná lodní dáma. Navzdory nepříznivému počasí proplouvala bouří snadno a bezpečně. Jana opouštěly pochmurné myšlenky, vítr se tišil. Přistihl se, že výraz zoufalé úzkosti překryl nepatrný úsměv. Byl si jistý, že se blíží vítězství.

*

Bouře je naprosto vyčerpala. Ztratili sice jen dva muže, ale o to víc bolelo, když již za svítání zakřičeli: „Pevnina na obzoru.“ Ti dva nedosáhli tak blízkého cíle...
Kapitán dalekohledem sledoval, jak se blíží k zálivu. Ne, moře nevypadalo ani trochu klidně. Dosud se ke břehu valily obrovské vlny a temné hučení zneklidňovalo prvotní kapitánův záměr. Připluli z druhé strany. Dřív si svou chybu neuvědomil, ale nyní si byl naprosto jistý.
Jeho zrak se upnul na přítomné námořníky. Někteří tušili pohromu. Než stačil vydat nové rozkazy, trup lodi se příliš naklonil do strany. Šlo o velmi nebezpečné místo, jelikož mezi mořem a písečnými dunami se pod hladinou ukrývala zrádná skaliska. Kapitán nakonec ustoupil od záměru se vrátit na širé moře a nasměroval loď do zálivu. Byl rozhodnut proplout bezpečně s jednou napjatou plachtou k cíli. Někteří zpanikařili a ječeli, že se roztříští o některou ze skal, ale loď klouzala po hladině uvolněně a bez potíží. Některé kusy skály vyčuhovaly zlověstně nad hladinu. Panika příslušela jen slabým, ne odvážným mužům, kteří již několikrát za život prošli daleko horšími situacemi.
„Nikdy se nenechte ovládat strachem,“ zavelel kapitán a všichni si oddechli. Klidně proplul mezi skalisky, svinul plachtu a za silného pohupování na vlnách loď otočil a zakotvil.
Do prvního spuštěného člunu nastoupil i Jan Ludwig. Dlouhý pobyt na moři rád vyměnil za pevninu. Jakmile posádka začala veslovat, cosi neobvyklého jim překřížilo dosavadní plány. Ne, vůbec nic si nepamatoval od doby, kdy se posadil do člunu...