Rok návratů

Anotace knihy Rok návratů:
Nenaplněná láska Zbyňka a Karolíny skončila před sedmadvaceti lety vinou osudného nedorozumění a oba dva zanechala nešťastné a rozervané. Nyní se Zbyněk dozvídá, že vše bylo jinak, než si myslel, a snaží se Karolínu najít. Vypátrá ale pouze telefonní číslo Karolíniny sestřenice Karin, zavolá jí a vzápětí si vyslechne šokující zprávu. Karolína jejich rozchod nezvládla a sáhla si na život. Nezbývá mu tedy nic jiného než se snažit vyrovnat s palčivým pocitem viny a žít dál s vědomím, že Karolínu už nikdy neuvidí. Karin už by dále nekontaktoval, nebýt toho, že Karinin syn Max se uchází o jeho dceru Dášu. Svatba je na spadnutí a nezbývá tedy nic jiného než setkat se s Karin osobně, aby onen propletenec historie a současnosti konečně rozmotali...

počet stran: 306, brožovaná vazba s klopami

ISBN 978-80-87805-86-2

Ukázka z knihy Rok návratů:
Jarní vzduch voněl právě rozvitými kaštanovými květy. Zbyněk by musel být naprostý barbar, kdyby nevnímal poetickou náladu, která se kdoví jakými cestičkami šířila celým parkem. Roznášeli ji štěbetající ptáci, bzučící včely, nebo snad mírný větřík, který už nekousal jako ten, co mu vlétl pod kabát ještě před týdnem, ale hladil, laskal a rozverně škádlil každého, kdo tudy procházel?
Rozhlédl se kolem sebe. Jak vidno, kulisy tohoto světa se mění, ale jeho podstata zůstává stejná. Park pod Špilberkem byl plný mladých dvojic, stejně jako za starých časů. Jen tehdy neměli všichni v ruce mobily a rozhodně by na rande nevyráželi v riflích na několika místech roztržených. Ovšemže věděl, že takhle je to podle módy a že je to tak správně. Kdo vyrazí bez děr, je trapný. Nebo slovo trapný už je také staromódní? Nějak se v tom přestával orientovat. A bodejť by ne. Sám dospívající děti neměl a předpubertální synkové jeho mladšího bratra se vyskytovali na druhém konci republiky. Až i k nim dorazí puberta, tihle puberťáci pro ně budou trapní staříci. Vlastně trapní ne, to už si ujasnil. Bude zase jiné slovo. Patrně nějaké anglické. Hodně drsné nejspíš.
Míjel dvojici sedící na lavičce. Ovšem místo toho, aby jeden druhému zamilovaně hleděli do očí, dívka i mládenec měli skloněné hlavy každý ke svému mobilu a přičinlivě do nich cosi klobali prstem. Obdivuhodnou rychlostí. Zbyněk si mimoděk vzpomněl na pohádku o třech přadlenách. Každá z nich měla z předení znetvořenou jinou část těla. Jedna měla rozpláclý palec. Tihle ho rozpláclý mít nebudou. Naopak. Pravděpodobně se jim v další generaci přetransformuje na elektronickou tužku. Pobaveně se nad tou představou ušklíbl a mimoděk zvolnil krok.
Dívka vzhlédla a přitom zvířila vzduch nalepenými řasami. Černočerné malůvky kolem očí vypadaly hrůzostrašně a dodávaly dívce vzhled hororové komiksové postavičky. K tomuto dojmu ještě přispívaly nazeleno obarvené pramínky vlasů.
„Chcete si sednout, dědo?“
Vytřeštil na ni oči.
„Prosím?“
Holka pokrčila rameny a vrátila zrak ke svému mobilu.
Kráčel dál a lapal po dechu. Panebože. Padesát mu bylo teprve před třemi lety, myslí si o sobě, jak dobře vypadá, sportuje, nemá pupek a u žen je v kurzu, a teď tohle. Proč? Jen kvůli šedivým vlasům? Nebo proto, že se v oblékání nestylizuje do free mladíka a nemá kalhoty s rozkrokem u kolen?
Ještě trochu přidal do kroku, aby dokázal, že není žádný ploužící se stařec. Dědo. No to mě podrž. Sám pro sebe se uchechtl. Zrovna po dnešní noci s Kamilou…
Zahleděl se do korun stromů a nechal své myšlenky zatoulat, kam je jim libo.
Mohl si předem spočítat, kam se vydají. Rozevlátým štětcem nahozený obraz současné Kamily se zničehonic dokonale vypařil a na jeho místo připlula z dávné minulosti akvarelová malba jemné tváře s velkýma tmavýma očima.
Jmenovala se Karolína, ale říkala si Kája a připadala mu krásná, i když ona sama tvrdila, že má tuhle hloupý nos a támhle zase divné obočí.