Pouto snů

Anotace knihy: Pouto snů
Temná magická fantasy o lásce, moci a osudu, který nelze ignorovat. Rozálie je dívka z obyčejného lidského světa. Když ji princ Gabriel, dědic magického království, náhle přenese do své říše, ocitá se ve světě plném intrik, nebezpečí a dávných tajemství. Únik se promění v boj o život. Roz je přinucena se účastnit krutého Souboje nevěst, kde se soupeří nejen o srdce prince, ale i o přežití. Musí čelit nelítostným protivnicím, mocenským hráčům i stínům minulosti. Navíc v ní začíná pulzovat síla zapomenuté magie, dědictví dávno padlého rodu, jehož moc může změnit rovnováhu celých říší. Dokáže Rozálie přijmout svůj skutečný potenciál a postavit se nepřátelům i temným silám, které ohrožují celý svět?

ISBN 978-80-88516-50-7 Pouto snů tisk PŘEDPRODEJ
ISBN 978-80-88516-51-4 Pouto snů epub PŘIPRAVUJEME...
ISBN 978-80-88516-52-1 Pouto snů mobi PŘIPRAVUJEME...

počet stran: 204

E-kniha: Po objednání a zaplacení přijdou na Váš email dva formáty eknih: epub + mobi! PŘIPRAVUJEME...

TIŠTĚNÁ KNIHA: A5, brožovaná, lesklá

Ukázka z knihy Pouto snů:
Rozálie:
Dusivý klid, neznámý, přesto podivně lákavý.
Po probuzení spatřím bledý strop. Neležím ve své ložnici. Pokoj je cizí, zároveň podivně povědomý. Vzduch zde působí těžce, nasycený pachem historie.
Složité malby s motivy krajin, jaké jsem nikdy předtím neviděla, pokrývají stěny. Vtom mě bodne u srdce myšlenka, že to místo znám. Jako bych jej někdy již spatřila? Možná ve snu, nebo v jiné vzpomínce, která mi nepatří.
Na protější stěně visí obraz ženy a malé dívky. Obě se usmívají. Celou scénu lemují květiny. Ty samé obklopovaly tunel, jímž jsem přišla do tohoto místa.
Ten obraz vyvolal zvláštní příval nostalgie, v hrudi mi cosi zavibrovalo. Ty postavy se zdají až podivně známé, přestože není možné je osobně znát.
Pozornost směřuji na květy. Vnitřní hlas prozrazuje jejich důležitost. „Později přijdu na to, co znamenají, slibuji,“ šeptám.
Ale nejdřív musím zjistit, kde vlastně opravdu jsem.
Na okamžik se zasměji při vzpomínce na teorii o bláznění. Třeba to nebude tak zlé, doufám. Zkusím snu dát šanci. Pokud opravdu ztrácím rozum, nemám co ztratit.
Pomalu se posadím. Ostrá bolest v hlavě připomene krutost reality. Nejde tedy pouze o výplod mého podvědomí. Celé tělo protestuje, doléhá na něj tíha snad tisíce kamenů.
Má tohle nějaký význam? Kde se tu beru? Toto místo působí podivně. Jediné, co vím s jistotou, je, že žiji. Poznám to nejen podle palčivé bolesti, vystřelující do celého těla, ale především podle strachu. Starý nepřítel se vrátil, pomyslím si. Tentokrát mě však nesvírá. Nejsem slabá. Zůstává v mé mysli jako připomínka křehkosti života.
„V pořádku?“ Tichý a jasný dotaz přeruší tok proudících myšlenek.
Otočím se.
Stojí tam. Nehybný, klidný muž. Jeho tvář mi připadá zvláštně povědomá, ale nedokážu určit proč. Přesto z ní dokážu vyčíst víc, než bych měla být schopná. Bez jediného slova poznám, na co dotyčný myslí. Vyděsím se.
Elegantní muž v tmavém obleku působí královským dojmem, snad přichází z jiné doby? Připomíná zjevení z jiného světa. Stojí jen pár kroků od postele, pozoruje mě bez jediné známky nejistoty.
Nebesky krásný. Ne způsobem, který znám od lidí. Spíš s tváří někoho, kdo se narodil do legend. Jeho rysy jsou zcela ostré, téměř vytesané z kamene, a přesto v nich lze zahlédnout jemnost. Je svůdný, nebezpečný. Jeho přítomnost mě přitahuje a zároveň varuje, abych byla opatrná.

Gabriel:
Bojí se mé moci. Vidím skrze všechny masky. Její duše se před mocí daru nedokáže skrýt. Osud odmítá přijmout. Spojení dvou odlišných duší, které nedávalo smysl, vždyť nemohlo existovat.
„Kde to jsem?“ vydechne.
Stále slabá, v otupění.
„V bezpečí,“ pronesu až nepřirozeně klidně. „Tady ti nic nehrozí.“
Bezpečí. To slovo v Roz vyvolá další vlnu paniky.
Vzpomínky se vracejí v útržcích. Zlaté světlo. Tunel. Květiny. Žena volající z dálky, nakonec tma.
„Kdo jsi?“ ptá se.
Na rtech mi pohrává jemný, téměř smutný úsměv.
„Někdo, kdo tě chrání.“
Rozálie sevře prsty do dlaní. Dle mého výrazu odhalí, že neříkám celou pravdu. Pozná, že vím mnohem víc, než říkám. Anebo si Roz domýšlí nesmysly?
„Jsem princ,“ dodám po chvíli. „Princ země Krvosynka.“
Princ čeho? Zasměje se Roz, i když v těle dále cítí mrazení, které vyvolává význam tohoto slova.
Pokusí se vstát, nohy neposlechnou. Slabost ji přikove k zemi. Znovu pohlédne vzhůru, dech se jí zadrhne.
Proč se nedokáže odvrátit?
„Kde vlastně jsem?“ zašeptá. „Co znamená Krvosynka?“