Pod křídly Fénixe: Samaritánka ekniha

Anotace Pod křídly Fénixe: Samaritánka
Historická novela s prvky gotického románu. Od svého nejútlejšího dětství nepoznala Camilla nic víc než zdi nenáviděného sirotčince, útlak a ponižování. Nezná svou minulost, ani své rodiče. Nikdo o ní nic neví. Blíží se den, kdy musí sirotčinec opustit a provdat se. Zdá se, že všechny její sny a naděje jsou ztraceny a Camille se zhroutil svět. Když se jí však onu osudnou noc změní život od základu, musí pátrat a snažit se odhalit tajemství vlastního osudu. Slyší HLAS. Vede ji skrze spletité chodby tajemného světa a ukazuje střípky její vlastní touhy. Kdo ji pronásleduje? Kdo si s ní hraje na kočku a myš? Pátrání vede nejen k nebezpečí v temnotách, ale také k odpovědím na otázky. Zpočátku osamělá Camilla zjišťuje, že sama nikdy nebyla.

ISBN 978-80-88672-86-9 Pod křídly Fénixe: Samaritánka epub
ISBN 978-80-88672-87-6 Pod křídly Fénixe: Samaritánka mobi

počet stran: cca 300

Po objednání a zaplacení přijdou na Váš email dva formáty eknih: epub + mobi!

Ukázka z knihy: Pod křídly Fénixe I.: Samaritánka

I.
Duben 1910
Na poklidném okraji Paříže, kde se ruch města ztrácí v krajině, se ukrývá letohrádek „Clair de lune“ postaven v 16. století. Ačkoliv od jeho zlaté éry uběhlo víc jak dvě stě let, čas jako by se zde zastavil. Tajemné sídlo se majestátně tyčí na kopci a poskytuje zasněný výhled do krajiny zalité sluncem. Obklopuje ho ponurý labyrint pečlivě střižených keřů, jejichž květy září paletou podzimních barev.
Na balkóně jednoho z pokojů sedí v proutěném křesle Carola Bercenová. Žena středního věku, s propadlými lícními kostmi a unavenou tváří. Přivírá víčka, nasává svěží vzduch a nechává ostré sluneční paprsky klouzat po své pokožce. Jemný vánek prostupující velkým oknem jí rozfoukává světle hnědé vlasy, jež kdysi měly kaštanový odstín. Vychutnává si melancholickou atmosféru a zachumlaná do bavlněné deky se toulá ve vzpomínkách. Jediná opravdová láska ji stála příliš mnoho, avšak ona nikdy ničeho nezalitovala. On z ní udělal člověka, jakým je dnes. Jejich společný čas se ale krátí. Ženino chatrné zdraví napovídá, že její život brzy ukončí smrt, jíž se vysmívali a celá léta unikali. S jejím koncem zemře i on. Nesčetněkrát ho zachránila, aby ho nakonec sama zabila. Nadešla chvíle rozloučit se.
O nemocnou ženu se stará mladinká společnice. Po pokoji pobíhá drobná plachá dívka, s plavými vlasy a krémovýma přívětivýma očima. Oděna je v prostých béžových šatech s vysokým límcem. Sbírá ženiny osobní věci a postupně vše ukládá na svá místa. Obě mlčí. Petty ví, že mademasoille Bercenová dokáže mlčet třeba celé dny. Když už promluví, prohodí jen pár slov. Celá léta jí připadala zvláštní a tajemná.
Na letohrádku se kolem ní dějí zvláštní věci, které si nedokáže vysvětlit. Samovolné otevírání dveří. Temné stíny plížící se po nocích. Mihotavá světla. Kroky a hlasy v prázdných pokojích. Zpočátku jí ty záhady naháněly strach. Na otázky, zda zde straší, nikdo neodpověděl. Časem pochopila, že všechny podivné události se týkají právě oné ženy. Cítila, že skrývá tajemství, která si chrání hluboko ve svém nitru. Kdyby se s nimi svěřila, ztratila by sama sebe.
A tak i nadále v tichosti pokračuje v uklízení. Když však vytahuje z mahagonové truhly ženiny osobní věci, několik z nich se sesype na zem. Mezi stohy dopisů a jiných cetek dívku zaujme krásný kulatý zlatý medailon. Zvedne ho a zvídavě se otočí na svěřenkyni. Petty se ostýchavě kousne do rtu. Váhá. Neměla by se podívat dovnitř, ale zvědavost je silnější než pud sebezáchovy. Medailon s jemným cvaknutím otevře. Nevšimne si, že žena nepatrně natočila hlavu. Uvnitř spatří dva portréty, pohledného muže a krásné ženy.
„To jsou mí rodiče, Petty.“ Prohlásí důležitě mademasoille Carola
Dívka sebou trhne. Provinile se zatváří, netušíc, co říct na svou obhajobu.
„Co... prosím?“ optá se chvějícím hlasem.
„Ti lidé v medailonu jsou mí rodiče,“ zopakuje.
„Já... já se velice omlouvám, mademasoille Bercenová, nechtěla jsem,“ špitne.
„Pojď,“ vyzve žena společnici, „sedni si ke mně.“
Petty nervózně přisune proutěně křeslo a přisedne si.
„Tak dlouho se o mě obětavě staráš a nic o mně nevíš,“ pousměje se hořce mademoiselle Bercenová.
Petty úsměv nejistě opětuje.
„Nikdy jsem ti o sobě nic nepověděla, neboť má minulost je,“ utichne a zasněně se zahledí do prosluněné scenérie. Společnice plna očekávání zadržuje dech. „Je děsivá, smutná. Avšak svým zvráceným způsobem neskonale nádherná. Já byla krutá. Ublížila jsem mu.“
Její slova plná žalu bodnou Petty u srdce.
„Mademoiselle Bercenová,“ stiskne konejšivě ženiny studené dlaně, „co to povídáte? O kom mluvíte?“
Carolin výraz se změní. Nepatrně se pousměje a pohledem zakrouží po zdech.
„No přece o něm,“ hlesne tajuplně, čímž ještě více povzbudí Pettyinu zvědavost.

Červen 1870
„Má drahá Marianno, naše dcera je zlatíčko,“ pochvaloval si pyšně monsieur Phillip Chaverry. Muž středního věku v tvídovém obleku, s krátce střiženými tmavými vlasy se nakláněl nad roztomilým batoletem, které se na něho vesele culilo. Sledoval jeho drobné prstíky, jimiž si rozpustile pohrávalo s jeho hrubou dlaní. Madame Chaverryová, vysoká elegantní brunetka s olivovou pletí a zelenýma očima, se na svého muže ohlédla. Obdarovala ho úsměvem, v němž se stále zrcadlila velká láska, úcta a obdiv. Vstala od kolébky a přistoupila k němu. Položila mu dlaně na rameno a láskyplně se o něj opřela. Phillip stiskl její drobné ruce ve svých a něžně ji políbil na tvář.
„Děkuji, má lásko,“ rozplýval se nad svou krásnou ženou.
Mariannu mu kdejaký muž záviděl a někteří se nezdráhali dát svou závist patřičně najevo.
Celá rodina Chaverryových se připravovala na odpolední procházku po promenádě. Manželé bydleli v přepychovém domě v centru Paříže.
„Josi, odneste, prosím, ten podnos,“ pokynul pan Philip služebné. Malé plnoštíhlé ženě s viditelnými vrásky v obličeji.
Služebná poslušně kývla a odnesla tác s porcelánovým servisem zpět do kuchyně. Zatímco madame Chaverryová oblékala dítě do krajkových šatiček, z domu na verandu k nim přicházel jejich sedmnáctiletý syn. Na svůj věk velmi vyzrálý. Chytrý, inteligentní a neskutečně pohledný. Urostlá postava, ostře řezaná čelist, neprostupný uhrančivý pohled, plné růžové rty, a ty oči... hluboké zlaté s nádechem jantarového odstínu. Každý o nich říkal, že mají nepřirozenou barvu. Jeho vzhled působil étericky. Pozornost mladých dam na něm lpěla všude, kde se objevil.
„Matko, obleču ji,“ nabídl se. „Běžte se upravit.“
„Jsi zlatý,“ pohladila hnědovlasého mladíka po tváři a odešla do svého pokoje za doprovodu komorné.
„Camillko, ty jsi ale krásná, půjdeme spolu ven, co říkáš?“ rozprávěl s malou holčičkou. „Budu vždy s tebou. Budu tvůj velký bráška a ty moje malá sestřička, viď?“
Dítě na jeho slova něco roztomile zažvatlalo. Malýma ručkama mu šmátralo po obličeji. Hoch se pobaveně zasmál. Starostlivě hleděl do jejích veselých, rozverných kukadel. Přiklonil tvář k malé princezně. Vzájemně se dotýkali špičkami nosu.
„Nikdo ti neublíží. O to se postarám,“ usmál se zářivě okouzlujícím úsměvem.
Jakmile se objevila i madame Marianna, dokonale připravená, oděná v modrých saténových šatech s bílou krajkou, červeným živůtkem, a brokátovém klobouku s pavím pérem, mohlo se vyrazit. Philip Chaverry jí nabídl rámě, jehož se paní ochotně chopila. Do druhé ruky vzala paraple a společně vyšli z domu. Mladík, držící dítě v náručí, je následoval.