Křídla padlých andělů ekniha

Anotace: Křídla padlých andělů
Romantasy. Příběh plný lží, intrik, chyb, vražd a zamotaných vztahů. Felicity Elizabeth O´Kellyová byla připravena o křídla, vzpomínky a bezpečí. Pouze dva muži v jejím okolí jsou ochotni ji chránit, ale očividně jsou nebezpeční ze všech nejvíce. Jeden jí kdysi ublížil a druhý se nebojí ublížit komukoliv jinému, aby Beth navrátil vzpomínky. Ze dvou přátel se snadno stávají nepřátelé. A ve stínech číhá nebezpečí mnohem větší, než si Beth umí představit.

ISBN 978-80-88672-49-4 Křídla padlých andělů epub
ISBN 978-80-88672-50-0 Křídla padlých andělů mobi

cca 240 stran

Po objednání a zaplacení přijdou na Váš email dva formáty eknih: epub + mobi!

Ukázka z e-knihy KŘÍDLA PADLÝCH ANDĚLŮ:
BETH: jen stín mezi stromy
V okně autobusu se odrážela má tvář a za sklem se rozplýval tmou protkaný les. Nikdy jsem neměla ráda večerní jízdy, a už vůbec ne pak v zimě, neboť se vše tvářilo mnohem tajuplněji a děsivěji. Tehdy mi však ještě chybělo vědomí, jak děsivé by to mohlo ve skutečnosti být. Doposud si se mnou totiž hrála pouze má fantazie.
Oči mi přeskakovaly po stínech běhajících mezi stromy. Teprve, když autobus oznamoval konečnou zastávku, na níž jsem měla vystoupit, mě napadlo, že to, co se proplétalo mezi stromy, nebyl stín autobusu. Nešlo ani o stíny stromů či keřů podél cesty, ale o stín čehosi živého. Něčeho, co se hýbalo. Běželo to podél silnice, dost rychle na to, aby to drželo tempo s autobusem. Rozhodně to běželo na dvou nohách, ale nemohlo jít přeci o člověka... Nebo ano?
Hrdlo se mi sevřelo při uvědomění, že něco tam venku skutečně běželo podél autobusu po celou tu dobu. Dělalo se mi nevolno z pocitu, že nás ta věc sledovala celou cestu a nejspíš až vystoupím na okraji města, bude tam stále.
Sledovala jsem to a po chvíli jsem si všimla, že se naše pohledy střetly. Poznala jsem to podle očí, které vypadaly jako dva temně stříbrné korálky. Plíce jsem měla plné vzduchu a snažila se je naplnit ještě víc, zatímco to zrychlilo. Vše se stalo příliš rychle na to, abych si mohla být jistá tím, co se přesně událo. V uších mi však zaznělo nadávání řidiče. Následně strhl volant do lesa a tam se celý autobus převrátil v příkopě na střechu.
Cítila jsem nepopsatelnou bolest po celém svém těle. Měla jsem pocit, že se má levá ruka ocitla v nepřirozeném úhlu. Chtělo se mi brečet, ale i to se zdálo příliš namáhavé. Tváře jsem měla v jednom ohni a cítila ostrou bolest na prsou i zádech, jako by mě něco chtělo rozervat na kusy.
Viděla jsem, jak se řidič autobusu odpoutal a spadl na strop tvořící nynější podlahu.
Zvedl se a pohlédl přímo na mě. Byli jsme v autobusu sami a já doufala, že zavolá sanitku a policii, místo toho se však vydal za mnou. Jistě chtěl vědět, zda jsem v pořádku, ujišťovala jsem se. Má bolest však způsobovala neschopnost se vůbec pohnout. Jako bych nad svým tělem ztratila veškerou moc.
V mém zorném poli se objevil pouhý obrys jeho vypracovaného těla a dlouhé vlasy. Snažila jsem se na muže zaostřit. Na sobě měl uniformu, ale teprve v té chvíli mi došlo, že rozhodně nešlo o uniformu řidiče autobusu.
Konečně se mi povedlo alespoň posadit. Hlava mě bolela jako bych v ní měla střepy, a tak jsem si na čelo položila dlaň, jako kdybych tím své utrpení mohla zastavit. Dělalo se mi špatně od žaludku a nejspíš jsem utrpěla i otřes mozku. Chtěla jsem promluvit směrem k muži, ale než mi ze rtů uniklo jediné slovo, jeho hrdlo prořízl nůž patřící někomu za ním. Krev se mu linula po oděvu, tvář mu popraskala a jeho tělo bezvládně kleslo k zemi.
Chtěla jsem hlasitě vykřiknout, ale hlava se mi zamotala a já cítila, že nemohu říct, byť jen jediné slovo. V očích mě štípaly slzy a nevěděla jsem, co dělat.
Ležící tělo řidiče odkrylo svého vraha. V jedné dlani pevně svíral nůž, který otřel o sedadla nad sebou a schoval jej do kapsy své černé bundy.
Tmavé vlasy mu padaly do očí a za zády se mu cosi schovávalo. Vypadalo to jako veliká křídla, ale tomu jsem ani nechtěla uvěřit.
Tmavovlasý muž mě sledoval stříbrnýma očima, které se i ve tmě leskly. Došel až ke mně a klekl si.
„Felicity Elizabeth O'Kellyová,“ pronesl tichým hlasem a vzal mou tvář do své dlaně. Prsty měl chladné a hrubé. Chtěla jsem ucuknout, ale strach a bolest mě příliš omámily. „Všechno už bude dobré.“ Neznámý mě vzal do náruče, přičemž se mé zuby stiskly bolestí.
Vdechla jsem jeho vůni a nechala se nést. Zabil člověka, projelo mi hlavou jako ostří, ale neudělala jsem vůbec nic. Ona pomalá chůze mě uklidňovala. Kolébala mě ke spánku. Všechno se mi někde uvnitř zdálo být naprosto v pořádku, ačkoliv jsem moc dobře věděla, že v pořádku není vůbec nic.
Stále mi hleděl do očí a jen zřídka kontroloval prostor kolem sebe. Jako by přesně věděl, kam jde.
„Keirone?“ zašeptala jsem z posledních sil, než jsem se propadla do říše snů.
Jak jsem znala jeho jméno? Nevím... Vyřkla jsem to natolik automaticky, až se mi slova z úst vydrala téměř úplně sama.