Konvalinkový les ekniha

Anotace eknihy Konvalinkový les:
Nina se vrací do města, kde zanechala nejen práci, ale i muže, který jí zlomil srdce. Rozchod nepřinesl klid. Čeká ji návrat do světa, kde se bolest nikdy úplně nevytratila. Daniel je jiný, přesto stejně nebezpečný. Cit mezi nimi doutná jako oheň. Stačí jiskra, aby znovu vzplál. Jenže tentokrát nejde jen o lásku. Minulost se začíná rozplétat jako starý uzel. Pravda o smrti Moniky a Artura vychází na povrch a mění vše, co Nina znala. A zatímco se snaží najít pevnou půdu pod nohama, musí čelit vlastnímu traumatu, které ji formovalo víc, než si kdy přiznala. Druhý díl o lásce mezi troskami a o tichých otázkách bez snadných odpovědí.

počet stran cca: 300

ISBN 978-80-88516-10-1 Konvalinkový les epub
ISBN 978-80-88516-11-8 Konvalinkový les mobi

Po objednání a zaplacení přijdou na Váš email dva formáty eknih: epub + mobi!

Ukázka z knihy Konvalinkový les:

„Nikdo neví, kdy slovo zaseté včera vyklíčí v běs.“

Prolog
Místnost voní po kávě a čerstvém vzduchu. Je otevřené okno. Proč jsem ho jen nezavřela? Do plic zhluboka nasaju vůni a jsem si jistá, že cítím konvalinky. Tolik jsem je milovala…
Pokaždé, když jsem koncem května přijela na chalupu, moje kroky mířily do lesa, kde se pod stromy krčily drobné květinky, jejichž vůně zahltila mé smysly.
Jenže teď… Všechno je pryč…
Zvenčí ke mně doléhá vzdálený křik, nejspíš jsou to děti z místního tábora.
V hrudi mě bodne, jako by do mě někdo zabodl bajonet. Chci něco říct, ale nedokážu to. Mám všechny smysly otupené, mozek od těla naprosto odpojený.
Hlavou mi probleskne vzpomínka na moment, kdy se naše dva hlasy smísí. Křičíme na sebe čím dál víc… V tomhle módu jedeme sotva pár minut. Možná déle, nebo taky ne. Netuším. Čas splývá. Hádka umlká, ale já vím, že to neskončilo. Ještě ne.
Najednou za dveřmi slyším kroky. Těžké, tvrdé…
Dřevěné schody naposledy zavržou, než konečně vstoupí. Dveře se prudce rozrazí, div nevypadnou z pantů. Napětí v místnosti doslova jiskří. Rozmáchnu se rukou a pak…
Všechno se mi rozmaže, jako by někdo akvarelový obraz polil vodou. Slyším ránu – výstřel.
Do nosu mi pronikne pach čerstvé krve.
A pak vidím jen šmouhy v šedých odstínech, mísící se se sytě rudou. Krev. Mám jí všude. Vpíjí se do oblečení, stéká po kůži, lepí se mi na dlaně.
Zvedne se mi žaludek.
Vzduch se dusí prachem. Všechno je zpomalené. Slyším jeden hlas, bolestivý. K němu se přidává další. Vím, co říká, ale nedokážu ho poslouchat, natož vnímat.
Další slova. Slabá, zlomená.
Výstřel. Pád. Jak se to jen mohlo stát?
Myslela jsem, že je to jen pitomá hádka. Vyhrocená, ale stále v mezích, jež nejde snadno zbourat. Nikdy by mě nenapadlo, že se všechno může ve vteřině zvrtnout.
Dýchám mělce, srdce mi buší až v konečcích prstů. Zavřu oči. Jen na chvilku…
Chce se mi brečet, protože vím, že není cesty zpět, ale ani na slzy nemám sílu. Svět kolem se propadá. Nezáleží na tom, kdo jsem nebo kým jsem byla. Jediné, co mi zbylo, je smrt… A marnost. Všechno kolem zhasne. Zvuky přestanou existovat. Zůstává jen ticho, které mě pohlcuje…

1. kapitola
Stará budova na rohu ulice působila na první pohled nevzhledně. Zdi z ošoupaného betonu v sobě skrývaly tolik tajemství, že by je normální smrtelník za jeden život nedokázal rozluštit, ani kdyby se do policejního archivu nastěhoval.
Těžké dveře zaskřípaly a neochotně se pohnuly pod tlakem Danielovy ruky. Do nosu se mu vetřela vůně Sava a zatuchlých papírů. Uklízečka pod schody vytírala část dlážděné chodby a něco si přitom sama pro sebe mrmlala.
V kapse saka nahmatal přeložený dopis s logem krajského ředitelství.
„Dobrý den, přejete si?“ Starší muž v uniformě seděl za přepážkou kousek ode dveří a přísně si ho měřil skrz tlusté brýle.
Daniel se k němu otočil a poté, co pozdravil, předložil dopis a občanský průkaz.
„První patro, chodbou se dáte vlevo. Dveře číslo 311,“ zabručel stroze, když kontroloval všechny potřebné doklady.
Daniel stoupal po širokých žulových schodech. Očima těkal po jednotvárném prostoru, z něhož sálala bezútěšnost a prázdnota. Jeho cit pro estetiku trpěl.
Když se před ním otevřel vzdušný prostor prvního patra, spatřil dlouhou chodbu rozbíhající se do dvou rovnoměrných stran. Pomalu se vydal směrem, kterým ho poslal pracovník za přepážkou, a okamžitě narazil na dveře, u nichž už čekal vysoký archivář, jehož tvář zdobil šedivý plnovous.
„Už jsem nečekal, že by ten případ po tolika letech mohl někoho zajímat,“ utrousil s nádechem jisté otupělosti.
Dan se posadil ke stolu se spisem. Chvíli se díval na tmavé desky, jako by nevěřil, že je má před sebou. Červené razítko na vrchní straně mluvilo jasně – UZAVŘENO. Jak jednoduše to znělo…
Archivář se opřel o rám dveří a zamyšleně pozoroval, jak Daniel listuje složkou.
Dan na jeho přítomnost téměř zapomněl. Ponořil se do stránek, které myslel, že nikdy neuvidí. Listoval. Vykouklo na něj několik fotografií z místa činu – krev na zemi, střepy z rozbitých hrnků, ručně psané zápisky, na nichž se rozpíjel inkoust. Na moment zavřel oči. Musel se uklidnit, zpomalit zběsilý tep.
Jakmile se trochu ovládl, pokračoval. Stránky mu pod rukama šustily. Výpovědi svědků, soudní protokol, poznámky kriminalistů…
Všechno se mu vrývalo do paměti a útržky vzpomínek znovu ožívaly. Vystupovaly ze tmy, rozehrávaly hru světel a stínů. Vybavil si dvě těla na zemi a zoufalý křik plačícího dítěte. Zařezával se mu do uší a mozku jako nabroušená břitva.
Pevně stiskl čelisti k sobě. Cítil, jak se mu svírá hrdlo. To dítě byla Nina. Osamělá malá Nina. Strýc ho násilím vystrkal zpátky na terasu a přinesl mu batole, aby ho chvíli podržel, protože musel zavolat policii. Tenkrát choval roční Ninu v náručí. Její rudý obličej byl opuchlý pláčem, tváře jí brázdily slané potůčky slz a vpíjely se mu do oblíbeného námořnického trička.
Sevřel ruce v pěst a hlasitě si povzdechl. Už dál nemohl. Ani po letech si nedokázal od oné události udržet dostatečný odstup a jeho tělo reagovalo stejně jako tehdy.
„Je všechno v pořádku?“ Archivářův hlas ho vytrhl z myšlenek.
„Jo. Já jen…“ zamával na muže s mobilem v ruce. Dřív, než větu dořekl, si uvědomil, že archivář beze všech okolků kývl.
Pak už v místnosti nezaznělo jediné slovo.
Dan zavřel složku a rozloučil se.
Odcházel. Slyšel, jak za ním zaklaply dveře a celým nitrem mu projela vlna znatelné úlevy. Jeho kroky se nesly chodbou v tlumeném zvuku ozvěny. Zdálo se mu, že neopouští jen policejní archiv, ale hrobku svých dávných temných vzpomínek.