I doktor je jen chlap ekniha

Anotace e-knihy I doktor je jen chlap:

Knížka povídek, mezi nimiž jsou příběhy veselé, vážné i dojemné... Zkrátka takové, které si rádi přečtete a zjistíte, že řada věcí v životě se neděje jen vám, ale i jiným lidem. A stejně rádi zjistíte, jak se s tím vypořádali oni.

ISBN 978-80-88483-00-7 (epub)
ISBN 978-80-88483-01-4 (mobi)

počet stran: 176

Po objednání a zaplacení přijdou na Váš email dva formáty eknih: epub + mobi

Ukázka z e-knihy I doktor je jen chlap:

1. Milenec

Oslavila jsem pětačtyřicátiny a ze všech stran slyšela, jak vypadám výborně, jak by mi nikdo můj věk nehádal, že vypadám nejvýš na pětatřicet. Moc dobře se to poslouchalo, ale já bych to nejraději slyšela od Karla, od mého manžela. Byli jsme stejně staří, ani on nevypadal na svá léta a Adélka, naše dcera, se radovala, že to snad bude mít v genech po nás. Mohla bych být tedy spokojená, kdyby…. Karel byl stále tím manželem, který se snažil hmotně svou rodinu zabezpečit co nejlépe, nikdy nechodil po hospodách. Jenže jakmile se setmělo a my hupsli do postele, najednou to byl někdo jiný, cizí. Trvalo to půl roku, rok, a já si začala připadat stará, ošklivá, nepřitažlivá, sebevědomí minus. Snažila jsem se s Karlem o tom promluvit, ale ve chvíli, kdy jsem tohle téma načala, tvář se mu zkřivila nevolí, a nakonec mi řekl, že kterej chlap by chtěl ženskou, která se mu sama podbízí. Protože jsem ze všech stran slyšela spíš to, jak se manželky vymlouvají na bolesti hlavy, aby ušly manželským povinnostem, překvapilo mě to. Ale řekla jsem si, že ať je po jeho. Dělala jsem, jako by sex neexistoval. Naše soužití se podobalo soužití sestry s bratrem. Byla jsem mrzutá, propadala jsem depresím a probrouzdala jsem hodiny na internetu ve snaze najít odpověď na to, proč mě manžel nechce. Karel byl zdravý, ani jsem si nemyslela, že by měl věk na to, aby mu večer stačilo dát mi pusu na tvář a usnout. Adéla byla vždycky nejen dcerou, ale byla i mou kamarádkou a já její. Možná to nebylo nejvhodnější, ale já se s tímhle problémem dceři svěřila. Bylo jí pětadvacet, dva roky chodila s Ondřejem, o životě už také něco věděla. Jejich vztah nebyl zrovna procházkou růžovou zahradou.
„Táta je třeba jen přepracovanej, vždyť se na to podívej – dělá každý den víc jak dvanáct hodin, kolikrát i o víkendu.“
Měla pravdu. Můj muž byl totiž workoholik. Jenže já už neuměla vidět výhody jeho posedlosti v tom, že si můžeme dopřát co chceme, že nemusíme každou korunu obracet. Byt jsme měli zařízený, kousek světa jsme už také viděli, proč by se měl Karel pořád jen hnát za penězi? Já tu jeho pracovitost začínala proklínat. Ano, ženská za tím nebude, na to je moc velký charakter, říkala jsem si v duchu, ale je to prostě sobec, protože zrovna jako jídlo a pití člověk potřebuje k životu lásku. A co naplat: bez té tělesné jsem prostě mrzutá, nic mě nebaví, bolí mě hlava a připadám si jako ta nejošklivější z ošklivých.
„Co to tu řešíte?“ vyzvídal Ondra, který právě dorazil, protože se chystali, že půjdou do kina.
„Ty se nezajímej, co tu řešíme. Přišel jsi o hodinu pozdě, a tudíž kino nestihneme,“ odsekla mu dcera.
„Musel jsem pomoc Milanovi s tím jeho kočkolapem, dřív jsem to prostě nestihnul.“
„No jo, ten tvůj Milan. Ten si nikdy nedá se ženskýma pokoj, co?“
„Nedá, ale teď nikoho nemá. Tu jeho Ivonku mu přetáhl manžel zpátky do manželskýho hnízda.“
„O kom to mluvíte?“ zajímalo mě.
„To je kolega z práce, Milan, takovej věčnej lovec žen. On je totiž na starší, mladý prý neví, co chtějí. Teď to rok pek´ s nějakou Ivonkou, bylo jí skoro pade a dala mu padáka.“
„A kolik mu je?“
„Milanovi? Hm, asi třiatřicet.“
Vykulila jsem oči.
„A to chodil s padesátiletou babou?“
„A proč ne? On jí nic nesliboval, bylo to o hezkých chvilkách a když jim to vyhovovalo…. A navíc vypadala moc dobře,“ řekl Ondra, jako by to bylo to nejpřirozenější na světě.
„Jo a za chvíli se tu staví. Slíbil jsem mu půjčit paměťovou kartu do foťáku,“ cvrnknul Adélu do nosu.
Jen jsem se otočila, že půjdu udělat kávu, zazvonil zvonek.
„Už je tady, může jít dál?“ zeptal se Ondra.
„Proč ne,“ pokrčila jsem rameny a šla zapnout konvici. Nachystala jsem kávu do hrníčků, když se ve dveřích objevil pohledný mladý muž a pozdravil mě.
„Dáte si s námi kafe?“ sahala jsem po dalším hrnku, on se usmál a řekl, že rád.
Pak jsem se už věnovala domácím pracím a jen na chvilku si s mladými sedla, abych si vypila svou kávu. Prohodili jsme pár vět. V jejich přítomnosti jsem se cítila moc dobře, takže se mi na chvilku vrátila má pověstná dobrá nálada a smysl pro humor a když jsem sklízela hrnky ze stolu, všichni se smáli a Adéle tekly slzy smíchu po tvářích. Jenže sotva odešli, padlo to zase na mě, připadala jsem si jako směšná stará figura. Tím spíš, že byl už večer, Karel se vrátil z práce a tvářil se, jako bych nebyla víc než myčka na nádobí. Pustila jsem si televizi, hráli nějaký zamilovaný film. Spíš bych řekla, že do erotického neměl daleko. Když jsem si pozdě večer lehala vedle manžela, neodolala jsem.
„Kájo?“
„Hm…“ zabručel a ani se nehnul.
Překulila jsem se k němu na jeho polovinu postele a položila mu ruku na hruď. Jemně ji odsunul a řekl, že je utahanej jako kůň, že si vůbec neumím ani ve snu představit, jakej má v práci blázinec.
„Ne, to si nedovedu představit! Myslíš snad někdy na něco jinýho než na práci? A co jako mám dělat já?“ zaječela jsem hystericky.
„To ti mám povídat, že prostě nemám chuť, že jsem unavenej? ….“
„Protože jsi přepracovanej! Tak proto nemáš chuť! Jsi nezodpovědnej, protože i tohle prostě k životu patří! Jsem tvoje žena a ty se ke mně chováš jako bych byla věc!“
Nic nebylo platné moje odhodlání, že budu mlčet jako ryba, že budu trpělivě čekat, až začne Karel loudit. Bylo to silnější než já.
„Ty vůbec nic nechápeš! Tohle místo je šance vydělat nějaký peníze, postoupit, co neudělám teď, to už nedohoním,“ argumentoval Karel.
„A to to musí trvat rok, jo? Nebo to bude trvat ještě další?“ nepřestávala jsem ječet.
„Nevím! Ale je to pro mě hodně důležitý. Dobrou,“ zasyčel Karel, převalil se na druhý bok a dělal, že tam není. Odnesla jsem si peřiny do obýváku a probrečela noc. Cožpak já jsem nějaká jeptiška?
„Hele, mami, víš, že se Milanovi líbíš?“ nevinně se zeptala Adéla asi týden po téhle roztržce.
„No a prej by si dal rád říct,“ zasmál se Ondra.
„Teda Ondro, jak to mluvíš s mámou?“ pohoršila se Adéla.
„Jak mi zobák narost,“ řekl ten náš hoch.
Asi dva týdny na to mě Ondra poprosil, jestli by mohl něco nechat u nás pro Milana, že by si to vyzvedl. Přivlekl jakousi hnědou krabici s tím, že jsou to nějaké díly na počítač, které Milan nutně potřebuje, a protože on odjíždí na služebku, tak že si to vyzvedne jeho kolega u nás. Druhý den odpoledne si Milan pro balík přijel. Pozvala jsem ho na kávu tak samozřejmě, jako každého jiného, koho znám. Pila jsem ji a nevnímala tu hnědou tekutinu, jak chutná, ale vnímala jsem hnědou barvu Milanových očí. Moc jsme toho nenamluvili, ale jiskřilo to mezi námi neuvěřitelně.
„Zvu tě na večeři, půjdeš?“ bez zeptání mi začal tykat, díval se mi do očí a vůbec pohledem neuhnul.
Nepřemýšlela jsem, nechala hrnečky na stole, vzala na sebe bundu a sedla do jeho vozu. O té smršti, co se odehrála během příštích čtyř hodin v jeho bytě, se mluvit nedá. Moje hladové tělo nenasytně bralo, co se mu nabízelo a mozek byl vypnutý pro případ, že bych si snad uvědomila, že Milanovi je o tolik let méně než mně a že je to navíc kolega kluka, který chodí s mou dcerou.
Když jsem pak ležela vedle něho na zemi, protože gauč nám byl malý, pomaličku polehoučku jsem přicházela k vědomí a začínala jsem se stydět.
„Jsi úžasná,“ pohladil mě Milan, jako by vycítil, nad čím přemýšlím.
„Jo, úžasná. Spíš padlá na hlavu. Není pedofilie snad trestná?“
Rozesmál se.
„Máš problém? Já ne. Já mám rád starší ženy, protože ty mladé...“
„Nevědí, co chtějí…“ doplnila jsem ho a rozesmáli jsme se oba.
Náš románek pokračoval dva měsíce. A zatímco já jsem rozkvétala, vrátila se mi dobrá nálada a spala jsem jak dudek, Adélka začala být smutná.
„Tak co se děje? Neříkej mi že nic. Říkáme si přece všechno, ne?“
„Chci se rozejít s Ondrou,“ řekla tedy a dokonale mě tím překvapila.
„Vždyť...vždyť je všechno v pořádku…nebo ne?“ zarazilo mě to, ačkoliv jejich vztah byl pro mne leckdy nepochopitelný.
„Ne, není. A už dlouho. Už půl roku váhám, jestli to ukončit. A teď jsem se rozhodla. Ale dělá mi pekelný scény.“
„Musíš trpělivě, musíš mu to vysvětlit…“ říkala jsem pouhá slova, protože obě jsme věděly, že tady je každá rada drahá. Že tímhle se musí prostě projít, musí to přebolet, že na to pomáhá jen čas.
„A proč?“ začala jsem větu, ale Adélka nesouhlasně zakroutila hlavou.
„Nechci o tom teď mluvit,“ řekla a já to respektovala.
Nebylo to hezké období. Ondra telefonoval, chodil kolem domu jako toulavý pes, nemohl přijmout skutečnost, že Adéla s ním dál již být nechce.
„Ondro, jste oba mladí, jestli vám to neklape, je lepší, že to skončí dřív, než byste se třeba vzali a měli děti,“ snažila jsem se mu to vysvětlit, když zase jednou hodinu seděl v mraze na schodech před naším domem a já se na to už nemohla dívat.
Tak zvláštně přimhouřil oči a pak mi tiše, ale důrazně řekl: „Prostě zařídíte, aby si to Adéla rozmyslela. Jinak řeknu vašemu manželovi, co se stalo mezi vámi a Milanem.“
Krve by se ve mně nedořezal.
„Co se stalo mezi mnou a Milanem?“ opakovala jsem po něm a pak se snažila o záchranu: „A co by se jako mělo stát? Pracuje tvoje bujará fantazie?“
Pohrdlivě si mě změřil a pak mi detailně popsal průběh mého milování s Milanem. Co má rád on, co já, prostě co a jak a navíc - kdy. Myslela jsem, že omdlím.
„To neuděláš!“ zašeptala jsem.
„Ale udělám,“ zasmál se, „nemám co ztratit.“
„Ty jsi opravdu nevídanej prevít, Ondro.“
„Zato vy jste vzor neposkvrněnosti, že jo? Neviny, věrnosti, charakteru!“
„Vypadni!“ zaječela jsem.
„Rozumíme si, ne?“ pomalu se zvedal, „vysvětlíte Adéle, že si to musí rozmyslet. Jinak já to udělám, to mi věřte.“
Když odešel, vyzvracela jsem všechno, co jsem ten den snědla. A dlouho do noci jsem přemýšlela, co udělám. Neměla jsem moc na vybranou. Takže druhý den večer, třesoucí se jak sulc jsem požádala manžela o chvilku času, že si musíme vážně promluvit. Zarazil se. Viděl, že se jedná o něco vážného. Neječela jsem, nehysterčila.
„Mám problém…“ a i když to ze mě lezlo jak z chlupaté deky, řekla jsem mu nakonec, co se stalo. Jak jsem vedle něho trpěla bez fyzické lásky, jak mi ubližoval tím, že o tom se mnou nechtěl mluvit, jak mě trápil svým rozhodnutím jen pracovat a milování odsunout kamsi na zadní kolej. A o tom, jak jsem prožila románek s mladým mužem a co po mě nyní Ondra chce.
„Je to magor,“ bylo první, co řekl.
Mlčela jsem a čekala, jestli vyrukuje s rozvodem, nebo co udělá.
„Cítím se hrozně, promiň,“ po chvíli mlčení sebral peřinu a polštář a odešel do pokoje. Týden se mnou nepromluvil. Do toho se ale ozval Ondra.
„Na tebe mám tak náladu,“ praštila jsem mu telefonem.
Objevil se večer u našich dveří, které otevřel můj muž rychleji, než jsem k nim já došla. A Ondra mezi dveřmi spustil. Začaly se mi dělat mžitky před očima.
„Drž hubu,“ zarazil ho můj muž, „neříkáš mi nic co bych nevěděl, ale stejně jsi mě překvapil. Jsi totiž obyčejnej práskač. Takhle se chová chlap? Vůbec se Adéle nedivím, že tě chce vymazat se svýho života!“
S tím mu zabouchnul dveře před nosem. Stála jsem jak solný sloup.
„Zvládneme to. Zvládli jsme už jiný věci,“ řekl, když kolem mě procházel a vzal mě kolem ramen.
Styděla jsem se jako malá holka, opřela se o jeho hruď, dosyta se vybrečela a oba se snažíme udělat za vším tlustou čáru. Tolik společně strávených let něco znamená a já věřím, že se nám to podaří.