Hodinová manželka Eva ekniha

Anotace e-knihy Hodinová manželka Eva:

Humorný společenský román o podnikavé ženě, líném bratrovi a záhadném nápadníkovi. Eva se úspěšně rozvedla, koupila domek na vesnici a založila vlastní firmu. Poklidný průběh dosavadních životních změn naruší bratr Oldřich. Nastěhuje se k ní se psem a želvou. Žena ho vyhodila a Evě je brzy jasné, proč. Musí se stále unaveného bratra zbavit, jinak ji přivede do hrobu! A v hrobě se skutečně ocitne dřív, než se naděje... V té době však Evin život nekončí, teprve se pořádně roztáčí...

ISBN 978-80-88272-01-4 (epub)
ISBN 978-80-88272-02-1 (mobi)

počet stran: 176

Po objednání a zaplacení přijdou na Váš email dva formáty eknih: epub + mobi

Ukázka z e-knihy Hodinová manželka Eva:
Koncem září slavím menší úspěchy. Bratr se postupně dostává do pravidelného pracovního tempa, i když bez pořádného dozoru ještě nevydrží. Jsem nucena za ním běhat a neustále mu připomínat, že bez práce nejsou lahváče, ani plechovky, krabičky nebo jiné dojemné tvary narvané pitím a jídlem.
Na vlastní žaludek, pusu, krk a jiné tělní části poznal, co obnáší žízeň a hlad. Jednoho krásného dne jsem ho zavřela na hrůzostrašné půdě Lindy Chytilové, kde strávil celou noc úplně sám o hladu, chladu a žízni (na záchod mohl do kbelíku). Linda se mnou moc ráda spolupracovala a nepustila ho dřív než ráno. Olda pěnil vzteky. Věděl, že nejde jenom o mou vinu. Měla jsem parťačku (starou, ale hravou). A tak Lindě propíchl fotbalový míč hřebíkem.
„Děkuju, konečně o jeden míň. Mám jich asi dalších padesát na půdě. Do smrti je ani nevypotřebuju, ale ráda ti je odkážu v mojí závěti. Oldíku, ty jsi je tam neviděl?“
Oldík neviděl nejen kopačáky, ale ani kbelík pro využití místo toalety. Nahmatal akorát nějaký malý nočník, co při používání divně zvučel. Olda si myslel, že leze přízrak komínem. Bál se, protože nebyl ozbrojený, ale odhalený a uvězněný. Nechtěl se stát kořistí zrůdy dosud neobjeveného nočního žravce.
Navíc se nemohl na zatuchlé matraci pořádně prospat. Pustil si fantazii na plné obrátky a představoval si, že spí v líhni odporného hmyzu.
Týden se mnou nemluvil, ale stálo to za to. Místo lží, výmluv a debat používal ruce, nohy a mysl. Výsledkem se stalo vítězství nad želvím tempem a pokročení do rychlejší dráhy (nevím, kdo se řadí těsně za želvu).
To jsem ještě netušila, že za svůj věznící čin budu náležitě potrestána. Ne rukou Oldovou, ale temnem hřbitovním.
Bratr si právě odkrucuje prodloužený víkend s rodinou. Na dobu od pátku do neděle získal propustku do svého panelákového bytu. Už se totiž stýskalo i Lence, a to bylo co říct (svoje city prozradila jenom mně, jelikož přiznání se v tomto případě považuje za přitěžující okolnost).
V pátek večer oddechuji doma sama. Sleduji asi stý díl seriálu. Rozčiluji se, že se od padesátého dílu (mnou naposledy viděného) nic nezměnilo a děj se nikam neposunul. V momentu zlosti při naordinovaném relaxování se rozdrnčí zvonek.
Ne, nepřišli mne otravovat vyslanci jedné extra víry, kde mají povinnost každého lákat a chytat duše do svých spárů. Vyrazili za mnou přímí potomci zastupitelů obce Velké Houseny. Dva mladíci v džínách a potištěných tričkách s ještěry mi nejprve předávají účet k zaplacení popelnic. Chvíli se na sebe rozpačitě usmíváme. Nechci je vyhazovat, ale ať se sakra vymáčknou, nebo plavou o potok dál. Konečně z jednoho vypadne toužebné přání. Přišli prosit o pomoc v nouzi…
„Víte, v naší vsi udržujeme pěknou lidovou tradici. Každoročně pořádáme stezku odvahu pro děti. Dobrovolníci se navléknou do kostýmů a snaží se, co nejvíc, vylekat ty otrlý děcka. Nebyla byste tak hodná a nezamluvila si jedno stanoviště?“
„Jasně. Žádný problém. Kdy se akce koná? Na Halloweena?“
„Ne. Rozhodně se nemontujeme do žádných zahraničních zvyků. Uctíváme svoje vlastní. Housenovský Nebojsan nebo Nebojsanka.“
„Tak kdy?“
„Zítra.“
„Už?“
„Ano.“
„No je to dost narychlo, ale nějak se zařídím. Doufám, že se Nebojsan odehraje za tmy, a ne za ranního rozbřesku.“
„Ne, ráno si přispěte. Až večer po setmění. Zhruba od deseti do půlnoci.“
„Fajn, souhlasím. Co bych neudělala pro svoje spoluobčany, že jo?“
„A kde chcete stát?“
„Neznám trasu. Ale je mi to fuk. Jedno stanoviště mi vyberte a tam zajdu,“ házím úsměvy na všechny strany po vzoru hvězd z Hollywoodu. Vzápětí lituji své bezprostřední vstřícnosti.
„Moc děkujeme. Přiřazujeme vás k hlídce na hřbitově, kde se odehraje největší drama.“
Polykám vlastní zděšení. Neudělám si ostudu v přímém přenosu. Nejsem žádný strašpytel prvního řádu!
„Proč největší?“
„Každý se hřbitova tak trochu bojí, ne? Vždyť lidé vždy váhají, jestli tam náhodou v noci neřádí duchové, mrtvé duše, zombie, upíři, vyslanci samotného ďábla…“
„Mi neříkejte, že na tak malým hřbitůvku se potuluje všechno vyjmenovaný.“
„Ne. Jasně, že ne! Tam je klid… jako v hrobě.“
„Já vím, dělám si srandu. Vždyť hřbitov je úplně normální místo, že? Proto nyní vládne módním trendům stavění altánů a umísťování laviček k odpočinku na hřbitově. Střet živých s mrtvolným klidem. Nádhera!“ vybaluji bez rozmyšlení a hodně pochybuji o svém momentálním zdraví a smyslech. Asi jsem se pomátla! V noci půjdu dobrovolně na neznámý hřbitov a ještě tam budu strašit děti!