Eleonora ze Schwarzenbergu ekniha

Anotace: Eleonora ze Schwarzenbergu: Skutečná upíří princezna
Krumlovský zámek očekává příjezd hraběnky Markéty Marie Černínové z Chudenic. Právě zde sídlí urozená kněžna Eleonora Amálie ze Schwarzenbergu, která miluje pořádání honů, ale přesto pod přísnými tresty zakázala lov a zabíjení vlků, jejichž vytí se nese nejen za nocí do města z lesů, ale i z hradu nad ním. Samotné sídlo se stává místem slavností a hostin pro šlechtice z celé Evropy. Lupiči se sice místu a okolí vyhýbají obloukem, ale i tak někteří obyvatelé mizí beze stopy, po jiných zůstávají zohavená těla.
Urozené šlechtičně byla svěřena výchova dvou mladých dívek z urozených hraběcích rodů. Jedna z nich zde prožila téměř polovinu svého života jako chráněnka do dne, kdy kněžnu zasáhla tajemstvím opředená smrt. Lidé věřili, že vampýři roznášeli nákazu a objevená těla nesla známky posmrtných rituálů proti upírům. Eleonora ovdověla za více než podivných okolností. Stala se zdánlivou obětí šířících se dohadů a pomluv, již tehdy promíchaných s čistou pravdou. Český Krumlov, první polovina 18. století. Hříšná Eleonora jako druhá nejmocnější žena císařství. Skrývá své velké tajemno a vampýří hysterie vrcholí.

978-80-88483-88-5 Eleonora ze Schwarzenbergu epub
978-80-88483-89-2 Eleonora ze Schwarzenbergu mobi

cca 432 stran

Po objednání a zaplacení přijdou na Váš email dva formáty eknih: epub + mobi

Ukázka z e-knihy Eleonora ze Schwarzenbergu: Skutečná upíří princezna:
Uplynuly dva roky od smrti mé matky a náš otec se stále více a více pohroužel sám do sebe. A tak, zatímco můj bratr Matyáš Leopold užíval života na honech a pitkách, při kterých stále více odlehčoval měšcům naší rodinné pokladnice, stávala jsem se já stínem bloumajícím bezcílně chodbami našeho nevelkého sídla v Chudenicích. Na vdávání, hony či jinou kratochvíli podle mínění otce příliš mladá, na hraní zase už příliš stará, ale především stále sama. Bylo to dva dny po mých šestnáctých narozeninách, když můj otec dostal dopis, který mi zase rozproudil krev v žilách a rozbušil mé srdce tak, že mi i tváře hořely ruměncem. Byl to dopis od knížete ze Schwarzenbergu, který žádal otce, aby mne poslal k jeho milované ženě na zámek v Českém Krumlově. Často prý ji musel na dlouho opouštět pro své povinnosti k císařskému dvoru i vlastním panstvím, a jeho paní chyběla společnost. A i když jsem cítila, že otec mi jen velmi nerad dal své svolení k té cestě, už mne žádný z jeho bolestných pohledů a vzdechů nemohl přimět změnit mé rozhodnutí. A že bratr byl rád, že již nemusel zároveň dohlížet na našeho otce i na mne, tím jsem si také jistá byla.
A tak již týden po otcově svolení jsem měla své věci sbalené a v kočáru připravené. Rozloučení s otcem i bratrem bylo mnohem snazší, než jsem čekala. Nakonec, byla jsem ještě nedospělé dítě, které opouštělo dům naplněný smutkem a mířilo do pohádkového světa jednoho z nejmocnějších a nejvlivnějších rodů celé říše. Celou cestu jsem si představovala Její knížecí Jasnost při různých zábavách, a snažila jsem si dopodrobna vymyslet všechny krásné šaty, kterých jistě měla plné skříně a truhlice, a vlastně celý ten překrásný zámek, o němž jsem tolikráte už slyšela. A když jsme po nočním odpočinku konečně dorazili ke Krumlovu, tyčil se vysoko nad městem zámek, vedle něhož by ten náš připomínal psí boudu vedle statku. Čím více jsme se mu blížili, tím více mizel nedočkavý úsměv z mých rtů. Jen jako kdyby samotná majestátnost a nádhera zámku nestačily k tomu, aby všechny příchozí přiměli cítit se pokořenými, a jeho vysoká věž svým měděným vrcholem dotýkající se snad až klenby nebeské nenutila všechny k němému úžasu, bylo tu ještě cosi, co zámek obklopovalo. Jako jakási nehmatná síla, která z něj přímo tryskala v tiché hrozbě.
Kočár vjel rozevřenými křídly červené brány přímo na prostorné nádvoří hned ze široké městské ulice. Klapot podkov a hrčení kol se stále volněji rozléhaly od vysokých staveb obklopující celé nádvoří. Z okénka kočáru jsem zahlédla krásnou kašnu z bílého kamene, za níž se začínala rozkládat jistě rozhlehlá zahrada, neboť šustění listů v korunách k mým uším doléhalo jako zvuk ševelícího toku řeky. A pak tu byla další brána a podle vůní a zvuků jsem poznala, že tady musí být kovárny, ale také kuchyně a jistě i sýpky. Ale než jsem mohla zahlédnout více než několik postav kráčejících za svou prací, již jsme vjížděli do další části toho ohromného zámku, kde střechy byly černé jako sukno pohřební, zdi bílé jako křídla andělů a všude voněly rozkvétající květy jara. Kočár se obrátil okolo širokého záhonu květů vprostředku nádvoří a zastavil přímo pod zámeckými schody.
A když se dveře konečně otevřely, spatřila jsem dva mladé lokaje a služku, kteří se mi jako vzácnému hostu poklonili. A než jsem stačila podrážkami svých střevíců došlápnout na první z několika širokých schodů spatřila jsem baculatou tvář v širokém úsměvu, z níž na mne zářily blankytně modré oči.
„Ty jsi jistě Markéta,“ vypískla dívka a objala mne jako svou ztracenou sestru. „Já jsem Jana. Jana Marie Valdštejnová,“ doplnila, když vycítila mé rozpaky.
Nikdy jsem neměla příležitost spatřit někoho z hraběcího rodu Valdštejnů, ale mnoho jsem o nich slyšela ještě od své matky. Z jejích vyprávění by si snadno kdokoli musel myslet, že je to rod nabubřelců, který nevidí dál než na špičku svého nosu. Jsem si jistá, že kdyby poznala Janu tak jako já, jistě by své mínění změnila. Její plná postava v jasně modrých šatech, vřelý úsměv zdobený dolíčky, kaštanové, vysoko vyčesané vlnité vlasy a drobné náušničky s kamínky stejné barvy jako její oči, to vše utvářelo dojem veselé povahy, jejíž přítelkyní pýcha zcela jistě nebyla.
„Je mi ctí, Vaše hraběcí Milosti,“ zazubila jsem se na ni jako na starou přítelkyni, kterou jsem nikdy neměla, a Jana opět vypískla ve svém zvonivém smíchu. Na oplátku mi vysekla ryze mužský způsob úklony při tanci a rukou ukázala k rozevřeným dveřním křídlům nad schodištěm.
„Račte se mnou, milostivá slečno, ukáži vám vaše komnaty.“