Dotek břečťanu ekniha

Anotace Dotek břečťanu:
Ema je právnička a po odhalení rodinných pravd se jí zhroutil svět. Hledá únik v adrenalinu a černým humorem maskuje prázdnotu a vnitřní bolest. Martin je elitní policista zásahové jednotky a skrývá stíny minulosti. Když potká Emu, uzavřou dohodu bez závazků: jen tělo a žádné city. Čím víc se však snaží udržet odstup, tím rychleji se domluvená pravidla rozpadají. Mít kontrolu nad koncem je někdy méně děsivé než doufat v budoucnost...

ISBN 978-80-88516-26-2 Dotek břečťanu epub
ISBN 978-80-88516-27-9 Dotek břečťanu mobi

počet stran: cca 226

E-kniha: Po objednání a zaplacení přijdou na Váš email dva formáty eknih: epub + mobi!

Ukázka z knihy Dotek břečťanu:
Prolog
Všechno kolem mě se točí a nedokážu se na nic soustředit.
Ani nevím, jak rychle se mi povedlo seběhnout z takové výšky dolů na nádvoří. Pálí mě odřené klouby na ruce, protože jsem při zběsilém úprku uklouzla a narazila do zdi.
Teď stojím pod lešením a nemůžu se pohnout. Všechno se ve mně sevře, když spatřím Ninu viset v konstrukci, zatímco dole na zemi leží tělo mé matky.
Krev se rozlévá po trávě a připomíná rozlitý inkoust. Dívám se na ni jako hypnotizovaná a hlavu mám prázdnou. Ta rudá skvrna mi připomíná konečnost. Odpuzuje mě i přitahuje zároveň a já se bojím, že se do ní každou chvíli propadnu.
Někdo za mými zády křičí. Nejspíš naše hospodyně. Matylda zděšeně pobíhá po nádvoří a volá sanitku.
A já jen zírám na dvě bezvládná těla. V hlavě se mi skládají útržky vět, které jsem zaslechla, než jsem vstoupila na lešení. Kdybych přišla dřív, mohla jsem je zachránit!
A najednou mi to dojde. Máma je určitě mrtvá! Nina možná taky!
A za všechno můžu já. Kdybych k nám Ninu nepozvala, tohle by se nestalo.
Zhroutím se pod terasou vedle těla vlastní matky. Pohled na její vytřeštěné oči, roztříštěnou lebku a krev, se mi vpaluje do paměti – nejspíš navždy.
Zvedne se mi žaludek a pozvracím se. Dávím ze sebe všechno, co jsem dnes snědla. A když dojde jídlo, vyzvrátím žaludeční šťávy.
Třesu se psychickou i fyzickou nevolností a mám co dělat, abych se úplně nesložila. Periferně spatřím modrá světla majáků.
Konečně se objeví sanitka. A pak policie. Hasiči…
Nějaký muž v uniformě mě vyruší z letargie, odvede mě stranou a následně mě vyslýchá. Nejsem ve stavu jakkoli odpovídat. Chvíli na něj civím, než mu dojde, že veškerá snaha něco se ode mě dozvědět je marná. Zeptá se, jak se cítím, ale neodpovím, protože mě upoutá něco za jeho zády. Všimnu si, že před bránou stojí několik novinářů a zuřivě cvakají foťáky.
Hystericky se rozbrečím a schovám hlavu do dlaní.
Zaslechnu mužský hlas, jak říká, že Nina bude v pořádku. Na vteřinu mi spadne kámen ze srdce.
Čas najednou zrychlí.
Pak se přede mnou objeví otec. V perfektně padnoucím saku, dokonale upravené kravatě, přesto odtažitý a chladný. Vypadá, jako by právě přišel z jednání, ale ucítím z něj vůni dámského parfému… Zase se někde pelešil s nějakou ženskou!
Dostanu další záchvat pláče.
„Uklidni se, Emo,“ chytí mě za rameno. „Chováš se jak hysterka. Víš, kolik je kolem novinářů? Musíš reprezentovat rodinu, a ne se tady hroutit jako malé děcko.“
Jeho slova mě zasáhnou víc než pohled na máminu krev. Chci na něj křičet. Opravdu se v tuhle chvíli zajímá o novináře a reputaci? Copak si neuvědomuje vážnost celé situace?
„Chovej se rozumně, nebo tě nechám zavřít do blázince. Stala se tragédie, ale nesmíme z toho dělat drama, rozumíš?“
A tehdy ve mně něco praskne.
„Teď se jdi dát dohromady, ať nevypadáš jako cuchta,“ poručí a pošle mě do koupelny. Žádná podpora nebo obejmutí. Nic. Jen příkaz, abych se tvářila, že se nic nestalo.
Jsem nikdo… Vůbec se nezeptal, jestli jsem v pořádku ani co jsem viděla…
Odšourám se k zámku s tátou za zády. Vím, že až se opláchnu, pojedu za Ninou do nemocnice. Musím vědět, jak to s ní vypadá. Zamknu se v koupelně a pustím vodu.
Stojím nad umyvadlem, dívám se na své krvácející prsty a přeju si, aby to byla moje krev, která se rozlévá venku po trávě...