Až na věky věků

Anotace knihy Až na věky věků:
Milka a Magdalena žijí v odlišných dobách. Spojuje je však silné pouto spletené z lásky, víry, bolesti a slz. Jednu drží při životě, dru-hé brání žít. Chtějí se odpoutat, ale neví jak. Co když jedna druhou zničí? V příběhu se střídají dvě časová období. Historická linka se odehrává v klášteře a je inspirována pověstí o Rosa Coeli. Neřestný život a údajná svatba jeptišky s proboštem se v podvědomí hrdinky ze současnosti projevují strachem z manželského slibu. Milka po-stupně odkrývá dávnou minulost, aby pochopila trable současnosti a jejich provázání s kdysi dávno před knězem daným slibem.

ISBN 978-80-88516-40-8 Až na věky věků epub
ISBN 978-80-88516-41-5 Až na věky věků mobi
ISBN 978-80-88516-42-2 Až na věky věků tisk PŘEDPRODEJ

počet stran: 264

E-kniha: Po objednání a zaplacení přijdou na Váš email dva formáty eknih: epub + mobi!

TIŠTĚNÁ KNIHA: A5, brožovaná, lesklá

Ukázka z knihy Až na věky věků:

• léta Páně 1511

Děvčátko klečící na prašné cestě úpěnlivě otce prosilo, aby změnil rozhodnutí. On však zůstával neoblomný. Jeho nejmladší dítě zasvětí svůj život Bohu, a tak to bude. Žádné odmlouvání. Už podepsal všechny listiny a předal matce představené dost peněz, aby se dceři dostalo vzdělání a mohla prožít důstojný život ve zdech kláštera.
Nechápal, proč tak usedavě pláče a prosí ho o slitování. Vždyť pro ni udělal to nejlepší, co mohl. Jako hlava rodiny se přece musí postarat o všechny své děti. Bude nutné starším dcerám přichystat dostatečně vysoké věno, aby se dobře vdaly a chlapcům zajistit vhodné manželky a postavení. A to všechno něco stojí. Byl velice roztrpčen dívčiným nevhodným chováním, které vnímal jako veliký nevděk a důsledek nepříliš přísné výchovy její matky. Přitom má takové štěstí. Předal protestující dítě abatyši a odjel, aniž by se jedenkrát ohlédl.
Stará žena chytila dosti nevybíravým způsobem holčičku za zápěstí a vtáhla ji za velikou dřevěnou bránu, kterou naschvál hlasitě přibouchla, aby nové svěřenkyni dala na vědomí, že odteď bude všechno jinak. Její starý život zůstal venku, tam za tou širokou kamennou zdí. Uzamkla masivním kovaným klíčem a až pak sevření drobné ručky uvolnila.
Síla nepříjemného okamžiku byla umocněna kostelním zvonem. Rozezněl se přesně ve chvíli, kdy abatyše vytáhla klíč ze zámku.
„Sestro Ludmilo, vezměte si na starost tohle dítě a ukažte mu, kde bude bydlet. Poté se k nám obě připojte na modlitbách,“ pronesla k procházející ženě a bez dalšího slůvka vysvětlení odešla.
„Neplač, maličká. Uvidíš, že s námi ti bude dobře,“ řekla sestra konejšivým hlasem a nenápadně obhlédla okolí. Když se ujistila, že jsou sami, s úsměvem nabídla dlaň, které se vyděšené dítě velice rádo chytilo. Milé a přátelské gesto dávalo naději. Ve vnějším světě by nikoho nepřekvapilo, ale zde v malé komunitě skryté za vysokou zdí Ludmila velmi riskovala. Jakýkoliv, byť jen sebemenší tělesný dotyk na veřejnosti, byl přísně zakázán. Při pohledu do velkých smutných hnědých očí si dobrotivá sestra vzpomněla na dobu zhruba před pěti lety. Morová rána ji připravila o manžela a dvě malé děti a donutila ji vstoupit do zdejšího ženského premonstrátského kláštera. Najednou i ona měla v očích slzy. Vzpomínky vybledly, ale stále bolí. Kdyby jí osud nevzal její děvčátko, mělo by dnes zhruba stejně roků jako nešťastné ptáče před ní.
Ještě jednou se rozhlédla, potřebovala ujištění, že jsou stále v bezpečí před všudypřítomnými zraky abatyšiných špehů. Když stále nic nenasvědčovalo přítomnost dalších řádových sester, osmělila se a poklekla, aby nabídla konejšivou náruč a objetí. Dobrotivý Bože, to je tak nádherný pocit, moci zase svírat v náručí dítě. Sice není její vlastní, ale je živé, bezbranné a nutně potřebuje pomoc. V hloubi duše najednou věděla, že udělá vše, aby malému božímu tvorečkovi nic neublížilo. Chtěla, aby nešťastná holčička bez úhony ustála nástrahy zdejšího života.
„Pojď, maličká, ukážu ti dormitář, kde budeš spát a donesu ti řádový šat, abys šla na svou první modlitbu zde řádně ustrojena.“
„Ano, paní.“
„Dobře a neříkej mi paní, jsem sestra Ludmila. A jak mám oslovovat tebe?“ optala se a povzbudila dítě milým úsměvem.
„Maminka mi říkávala Apolenko,“ pronesla smutně a z cesty zaprášeným rukávem si utřela usmrkaný nos.
Řádová sestra se pousmála nad nevinným dětským gestem a pokračovala: „Dobře, odteď ti budu říkat Magdaleno, u nás nikdo nesmí používat jméno s nímž sem přišel. Taková jsou pravidla. Neboj, zní hodně podobně, brzy si na něj zvykneš. Jo a už nikdy u tebe nechci vidět otírání nosu ani obličeje do rukávu. Zbytečně bys na sebe přivolala hněv matky představené. A to přeci nechceme, že?“
Holčička upřela na sestru zvídaný pohled, ale neprotestovala. Tiše své nové jméno několikrát zopakovala, jako by se s ním zkoušela sžít. Šlo to až překvapivě snadno. Rozhodla se, že na Apolenku zapomene, ta zůstala před bránou. Ona je odteď Magdalena. Pak přijala nabízený kousek plátna, aby se mohla vysmrkat. Společně vystoupaly po dřevěném schodišti až do dormitáře, veliké tmavé místnosti, vybavené pouze dvěma řadami prostých lůžek. Jediné malé okno na druhé straně pokoje sem vpouštělo jen málo světla, přesto však dovolilo nahlédnout do celého prostoru.
„A kde máte truhly na věci, sestro?“ zvědavě se optala dívenka. Až do dnešního rána spávala v jedné místnosti pouze se svými sourozenci, kde si musela věci před nenechavýma rukama bratrů ukládat do malé dřevěné truhly umístěné v nohou lůžka. Tady však kromě postelí a kříže pověšeného nad oknem nebylo vůbec nic. Sundala z ramene uzlíček s náhradním šatstvem a několika drobnostmi a zmateně se rozhlížela hledajíc místo na jejich uložení.
„Má milá, nic z toho, co sis přinesla, již nebudeš potřebovat. Nic ze světského života za zdi kláštera nepatří,“ vysvětlila sestra a vzala Magdaleniny věci, aby je nechala spálit.
„Ne, paní, sestro, prosím ne. Neberte mi mé šaty a vzpomínky,“ pronesla plačtivě. Nešťastně hleděla na řádovou sestru před sebou a lomila drobnýma ručkama. Úpěnlivě prosila, dokud jí Ludmila nepodala uzlík nazpět. Dobrá žena věděla, že porušuje pravidla a mohla by za tento čin tvrdě pykat, přesto se nad děvčátkem slitovala. Samotnou ji zajímalo, na čem dítě tak lpí.
Po chvilce šátrání Magdalena vylovila z uzlíku drobného dřevěného ptáčka. Dárek k loňským desátým narozeninám. Vyřezal ho pro ni starší bratr jako připomínku na její líbezný zpěv. Od té doby se od malého slavíka neodloučila, a i teď žadonila o možnost moci si dárek ponechat. Když přislíbila, že zbytek všeho ostatního bez zbytečných okolků odevzdá, nabídla posmutnělá Ludmila pomoc.
Opatrně a velice potichu odtáhla své lůžko. Pak nadzvedla uvolněné prkno, pod kterým měla ukryté medailonky s namalovanými portréty dětí a manžela. Nevěděla, proč tolik riskuje pro cizí neznámé dítě, které znala sotva pár minut. Ve skrytu duše si ale byla jistá. Její rozhodnutí je správné. Když uložily ptáčka do skrýše a dohodly se na nutnosti zachovat tajemství, prolomil nastalé spiklenecké ticho znělý zvuk kostelního zvonu. Děvčátko sebou leknutím trhlo. Pronikavý dunivý zvuk svolával sestry na pravidelnou večerní modlitbu a dnes poprvé volal i ji.
Magdaléna převlečena do šatů novicky se po vstupu do hlavní lodě kostela bázlivě krčila za zády sestry Ludmily. Vše bylo tak obrovské a nádherné. Až to budilo strach a nedovolilo člověku pořádně dýchat.
Vysoké majestátní kamenné zdi hrdě nesly ve zlatě rámované obrazy světců v nadživotní velikosti. Tváře dávno mrtvých utýraných svatých z výše shlížely na ženy klečící před oltářem. Dechberoucí, ale děsivá podívaná. Vzbuzovalo to dojem, jako by na ně zpovzdálí dohlíželi a kontrolovali vroucnost modliteb.
Při pohledu vysoko nahoru na zdobenou křížovou klenbu se Magdaleně zatočila hlava. Křečovitě svírala bok kostelní lavice, aby neupadla. Střecha kostela se určitě dotýká samotných nebes. Když jí zrak sklouzl na tělo Ježíše, krutě přibité na kříži, uvědomila si všechny změny, které se v jejím životě dnes udály. Dětská duše nemohla být více vyděšená.