Andělské trable

Anotace knihy Andělské trable:

Marika se dostane do nebe, ale chvíli pochybuje, kde se vlastně ocitla. Tady se přece nemůže potkat se svým bývalým manželem Martinem! Vždyť patří do pekla! Ne, tohle Marika nikdy nepochopí. Jenže andělské povinnosti se lépe zvládají ve dvou, když je navíc Martin již zkušeným andělem na rozdíl od nováčka Mariky. Stejně se kvůli němu dostane do průšvihu. Trest si musí odpykat oba dva, navíc společně! Ne, to nepřežije, raději by přikládala polena do pekelného ohně! Humorný příběh o andělských potížích, ale i dobrých skutcích.

druh zboží: kniha s pevnou vazbou
počet stran: 176
ISBN: 978-80-88272-84-7
rok vydání: 2021

Ukázka z e-knihy Andělské trable:
Hmm, umřela jsem. Při prvním zděšeném výkřiku známých a příbuzných se moje duše oddělila od těla, pak se svobodně a pokojně vznášela ve vzduchu.
„Marika neumře! Mariku oživí! Dělejte, vzbuďte ji! Zapomněla jsem jí něco důležitýho říct,“ vycházelo z úst mé starostlivé kamarádky Mileny, se kterou jsem prokecala minimálně půlku života.
Společně s přítomnými jsem pozorovala marnou snahu o poslední záchranu mé osoby. Záchranáři mi pumpovali život do srdce. Milenka mi lechtala chodidla, protože pořád doufala, že jde o nějaký můj blbý vtip a lechtání mě vždy probralo.
„Promiň, drahá přítelkyně. Tentokrát naostro...“ zašeptala jsem lítostivě, i když mi smutek přišel hodně vzdálený. Spíše jsem se topila v naprosté pohodě.
Přítomní záchranáři zvedali omluvně ramena. Stalo se. Můj osud byl zpečetěn a žádné další příhody se nenačítaly.
„Bohužel, oživení vypadá nereálně! Smrt nastala před chvílí a právě teď ji potvrzuji,“ prohlásil zpocený mladík, jak se trpělivě snažil a prožil svůj první smrťák. Chudák, snad ho tento zákrok nepoznamená na delší dobu a neukončí kariéru ve zdravotnictví. Ihned jsem poznala, jak je talentovaný, navíc mimořádně pohledný. Takové posily bych sama podpořila i svým zmrtvýchvstání, ale lenost a veselí přebraly hlavní slovo.
Vesele jsem létala nad vlastním tělem a děsně mě rozesmálo, jak blbě vypadám v mrtvém stavu. Kdybych znala čas mé poslední minuty, určitě bych se oblékla do něčeho lepšího, ne pouze do vytahaných tepláků a trička s medvědí tlapou, které jsem si koupila někdy před pěti lety v zoologické zahradě a tím podpořila porce žrádla pro šelmy za mřížemi.
Podívala jsem se na sebe hodně zblízka, prolezla jsem si i vnitřní orgány a zhrozila se, že se ještě v žaludku nerozložila tajně slupnutá arašídová sušenka. Raději jsem se z vnitřního prostoru vrátila zpátky ven a dívala se na tělní schránku, která dosloužila.
Obraz neklamal. Nezáživná mrtvola ležela pode mnou. Tak šíleně vážně jsem snad nikdy nevypadala. Ne, lžu. Občas jsem byla o dost smutnější a ještě ubrečená, když se mi nic nedařilo podle představ a řešila jsem velké trable. Jenže jsem měla pud sebezáchovy a necourala se kolem zrcadla. Spolehlivě by mi akorát prozradilo, kdo je na světě nejhnusnější a úplně na dně.
Kamarádka Ivona Koudelková se doslova trýznila, možná si v tom ale libovala. Jakmile se dostavil její plačtivý čas, stoupla si před zrcadlo a odcházela až v době, kdy na sebe přes slzy vůbec neviděla. Nejvíc plakala ve věku kolem padesátky, kdy svou slabost sváděla na hormony a přechod. Ne, nedívala se na sebe normálně. Úplně se hypnotizovala, lepila čelo i nos na sklo, šeptala si něco o ošklivkách, hnusném jídle, vráskách, celulitidě, o strašidlech a čarodějnicích. Sama sebe dodělala negativy místo snahy najít ztracený optimismus.
Někdy se nenacházela v úplné depresi, ale jen v poloviční. V těchto chvílích předříkávala sama sobě cosi o ošklivých káčátkách, která se stanou nádhernými labutěmi. Stále v sobě uchovávala naději s padesáti procentní šancí na zázrak, při němž se ocitne v úplně jiném těle, když na přeměnu bude pořádně myslet. Myšlení však nepomáhalo, tak začala hodně šetřit na plastiky a různé úpravy těla.
Dávky pravidelného mučení jí připravovaly další návaly slz, že by mohla vytopit svou mini zahrádku hodně pichlavých růží pod okny a kaktusovou sbírku na stolečku vedle masožravky Koudelky, jak si ji sama podle sebe pojmenovala a provozovala tak v praxi schopnost někoho zničit vlastními silami. Nevím, pojmenovat mouchu Kristián, a pak ji sežrat, mi nepřišlo jako dost účinná léčivá schopnost duše, ale každý si nakonec najde vlastní způsoby, jak se vypořádat s nástrahami života.
„Útěchou vám může být, že měla stará paní na odchod slušný věk,“ poznamenal druhý záchranář, viditelně starší a mnohem méně pěkný než začínající fešák doktůrek. Asi se už ve svých přibližně padesáti chystal do rakve, když si myslel, že po osmdesátce je člověk úplně odrovnaný.
„Jaká stará paní? Marika nebyla vůbec stará! Osmdesát let, co to dneska je?“ rozzuřila se Milena a schválně strčila do nosítek, která chlápkovi podlomila kolena.
Malá předsíň se zcela zaplnila lidmi. Poslední rozloučení, před odvozem pohřební službou, vypadalo dost tragicky. Brečeli, objímali se, hladili mě a probírali, do čeho mě převléknou, abych si spálení perfektně užila a vypadala jako šťabajzna z módních časopisů.
„Marika je mrtvá! Marika umřela! Příšerné!“ odráželo se z uší do uší a slzy zamlžovaly zrak.
„Nebuďte smutní, vesele si lítám,“ uklidňovala jsem je, ale nikdo mne neslyšel.
Teď jsem byla lehká jako pírko. Ne, ještě lehčí. Všechna tíha světa ze mě spadla a já se bláznivě chichotala. Chtěla jsem zakřičet, aby se netrápili, že se cítím hodně dobře, ale stejně neslyšeli moje vzkazy z onoho světa a uslzeným obličejem se tiskli na mou hruď.
„Maričko moje, tak už máš klid. Odpočívej v pokoji.“
Poděkovala jsem muži, ale ráda bych mu vysvětlila, že klid rozhodně nemám a myslím si, že mě čeká dost náročná šichta v nebi. Dostanu se vůbec do nebe? Asi ano, to bych se tady nenatřásala smíchy.